Ve městě je potravy dostatek, nepřátel méně
Divoká zvířata nevstupují do měst proto, že by ztratila přirozený instinkt. Přicházejí tam, kde najdou příznivější podmínky než v okolní krajině. Městské prostředí nabízí celoročně dostupné odpadky, komposty, krmivo pro domácí zvířata, popadané ovoce i vodu. Zároveň v něm bývá méně přirozených predátorů a některé části města zůstávají v noci téměř bez lidí.
Lišky se dokážou pohybovat mezi zahradami, železničními náspy, parky a průmyslovými areály. Využívají živé ploty, příkopy i pásy zeleně podél silnic. Podle britských odhadů žije v Londýně přibližně 10 tisíc lišek, tedy zhruba jedna na každých několik stovek obyvatel. Podobná zvířata se objevují také v Berlíně, Vídni, Varšavě nebo Praze.
Rozhodující není pouze množství potravy. Městské tepelné ostrovy zvyšují teplotu v zastavěných oblastech ve srovnání s okolní krajinou, někdy o několik stupňů Celsia. V zimě tak zvířata snáze hledají potravu a v některých lokalitách se rychleji rozmnožují. Pro lišky může být výhodou také to, že lidé v parcích a zahradách vytvářejí nepřímé úkryty – hromady dřeva, husté keře nebo nevyužívané kůlny.
Lišky mění režim a učí se využívat lidské prostředí
Liška obecná je všežravec. V přírodě loví drobné savce, ptáky, obojživelníky a hmyz, ale nepohrdne ani ovocem nebo mršinami. Ve městě se její jídelníček rozšiřuje o zbytky z popelnic a kompostů. Výzkumy z evropských měst ukazují, že městské lišky často využívají stejné trasy a vracejí se na místa, kde v minulosti našly potravu.
Většina z nich je aktivní především po setmění a před svítáním. Neznamená to však, že lišku nelze spatřit během dne. Samice může přes den hledat potravu pro mláďata, nemocné nebo zraněné zvíře může být dezorientované a v období páření jsou lišky aktivnější. Samotný denní výskyt proto není důvodem k panice.
Lišky si ve městě vytvářejí takzvané nory, často pod kořeny stromů, v opuštěných stavbách nebo v místech, kde se dlouhodobě nehospodaří. V období rozmnožování, které v českých podmínkách připadá převážně na leden a únor, mohou být samice výrazně teritoriální. Mláďata se rodí obvykle na jaře a několik týdnů zůstávají v blízkosti nory.
Problémem bývá především krmení. Liška, která pravidelně dostává potravu od lidí, ztrácí přirozenou plachost a může začít vyžadovat jídlo u domů nebo na zahradách. Časem se může pokoušet dostat do kurníku, sklepa nebo dětského pískoviště. Odborníci proto doporučují odpadkové nádoby uzavírat, nenechávat venku granule pro psy a kočky a zabezpečit drobné domácí chovy.
Divočáci míří za městskou zelení i odpadem
U divokých prasat je městská adaptace výraznější a pro lidi potenciálně nebezpečnější. Divočák dokáže uběhnout rychlostí kolem 40 kilometrů v hodině, dobře plave a bez větších potíží překoná příkop, nízký plot nebo rušnější silnici. Dospělý kus může vážit desítky kilogramů, velcí samci i více než 100 kilogramů.
Do měst a jejich okrajových částí je lákají zejména lesoparky, zahrádkářské kolonie, neudržované pozemky a pole s kukuřicí. Potravu hledají rytím v půdě. V městském prostředí tak po nich zůstávají rozorané trávníky, poškozené záhony a převrácené odpadkové nádoby. V některých lokalitách se naučili procházet podél vodních toků nebo železničních tratí, kde je méně lidí a souvislá zeleň.
Velkou roli hraje také rychlé rozmnožování. Samice, zvaná bachyně, může mít několik selat a v příznivých podmínkách se reprodukce celého stáda urychluje. Městská zeleň poskytuje mláďatům úkryt, zatímco okolní zahrady a komposty nabízejí potravu. Pokud lidé zvířata přikrmují, jejich závislost na lidském prostředí se dále prohlubuje.
Největší riziko představuje setkání s bachyní, která chrání selata. Ta se může pokusit člověka odehnat, zejména pokud se cítí zahnaná do kouta. Nebezpečné bývají také srážky s automobilem. Divočáci se pohybují často ve skupinách a po jednom zvířeti může na silnici během několika sekund následovat několik dalších.
Proč se zvířata lidí nebojí
Plachost městských zvířat se mění podle zkušenosti. Liška, kterou lidé opakovaně pozorují z bezpečné vzdálenosti, může zůstat obezřetná. Pokud však pravidelně dostává potravu, začne si lidskou přítomnost spojovat s výhodou. Podobně divočáci rychle zjistí, že odpadkové nádoby nebo zahrady představují snadný zdroj energie.
Biologové upozorňují, že nejde o „odvahu“ v lidském smyslu. Zvířata vyhodnocují riziko a přínos. Člověk, který se nehýbe, nekřičí a nenarušuje jejich úkryt, může být považován za menší hrozbu než volně pobíhající pes. Městské kusy navíc často nemají zkušenost s lovci, a proto reagují jinak než zvířata z intenzivně obhospodařované krajiny.
Setkání s liškou obvykle vyřeší klidný odchod. Není vhodné se k ní přibližovat, fotografovat ji z bezprostřední blízkosti nebo se pokoušet ji zahnat rukama. Zvíře, které je výrazně apatické, motá se, opakovaně padá nebo bezdůvodně útočí, může být nemocné a je třeba informovat městskou policii, správu komunikací nebo místní záchrannou stanici.
Česká republika je od roku 2004 považována za stát prostý vztekliny u suchozemských zvířat, výjimkou zůstává riziko spojené především s netopýry a zavlečením nákazy. Přesto není bezpečné na volně žijící zvířata sahat. Kousnutí nebo škrábnutí vyžaduje okamžité omytí rány a lékařské ošetření.
Co mohou dělat města a obyvatelé
Nejúčinnější prevencí je omezení snadno dostupné potravy. Popelnice by měly mít funkční víka, kompostéry zabezpečení proti větším zvířatům a krmítka pro ptáky je vhodné umístit tak, aby pod nimi nezůstávalo velké množství potravy. U zahrad mohou pomoci pevné ploty zapuštěné několik desítek centimetrů do země, zejména tam, kde se pravidelně objevují divočáci.
Města zároveň potřebují sledovat pohyb zvířat. Pomáhají fotopasti, hlášení obyvatel i evidence srážek na silnicích. Podle těchto dat lze upravit veřejné osvětlení, instalovat pachové odpuzovače, posílit zabezpečení odpadových nádob nebo dočasně uzavřít část parku. U komunikací je důležité udržovat rozhledové poměry a na rizikových místech používat dopravní značky upozorňující na zvěř.
Odchyt nebo regulace početních stavů přicházejí na řadu až tehdy, když prevence nestačí a zvířata ohrožují bezpečnost či způsobují rozsáhlé škody. O takovém postupu nerozhoduje jednotlivý obyvatel, ale příslušný úřad ve spolupráci s mysliveckou stráží, veterinární správou nebo odbornou záchrannou organizací.
Soužití s volně žijícími zvířaty tak závisí především na hranicích, které jim lidé nastaví. Městská liška může zůstat nenápadným nočním sousedem a divočák občasným návštěvníkem okraje lesa. Jakmile však začnou dostávat potravu přímo od lidí nebo zůstane jejich přístup k odpadům bez kontroly, mění se jejich chování – a s ním i míra rizika pro obyvatele města.
