Na první pohled připomíná úl rušné město. Včely proudí česnem dovnitř a ven, na plástech se pohybují tisíce dalších jedinců a v buňkách se vyvíjí nové potomstvo. Za zdánlivým chaosem však stojí přesná organizace. Včelstvo funguje jako takzvaný superorganismus – biologický celek, v němž jednotlivé včely plní podobnou roli jako buňky v těle živočicha.
Samostatná včela by bez kolonie přežila jen omezenou dobu. Včelstvo naproti tomu dokáže po mnoho let udržovat teplotu, zásoby potravy, obranu i rozmnožování. V sezoně může mít přibližně 20 až 60 tisíc včel, v některých silných koloniích i více. Každá dělnice má přitom jednoduchý nervový systém, společně však včely zvládají úkoly, které vyžadují průběžné vyhodnocování situace a rychlou koordinaci.
Tři skupiny obyvatel jednoho úlu
Základ včelstva tvoří tři typy jedinců: matka, dělnice a trubci. Jejich role se výrazně liší, ale žádná skupina nemůže dlouhodobě fungovat bez ostatních.
Matka je jediná plodná samice v běžně fungujícím včelstvu. Její hlavní úlohou není řízení kolonie v lidském smyslu, ale kladení vajíček. V období vrcholného rozvoje může naklást přibližně 1 500 až 2 000 vajíček denně. Matka přitom uvolňuje feromony, chemické signály, které pomáhají udržovat soudržnost včelstva a ovlivňují chování dělnic.
Dělnice jsou neplodné samice a představují naprostou většinu populace. Jejich práce se během života mění podle věku a potřeb kolonie. Mladé včely obvykle čistí buňky a pečují o larvy, později krmí matku, stavějí voskové dílo, zpracovávají nektar a hlídají vchod. Teprve zhruba po třech týdnech se často vydávají na snůšku, tedy pro nektar, pyl, vodu a propolis.
Trubci jsou samci. Nemají žihadlo ani orgány určené ke sběru potravy a jejich hlavním úkolem je páření s mladou matkou během snubního letu. Po páření hynou. Na konci sezony dělnice trubce často z úlu vytlačují, protože jejich přítomnost by v zimě znamenala další spotřebu zásob.
Včelí směny: práce podle věku a potřeby
Rozdělení práce ve včelstvu není pevný rozpis, který by každá včela celý život beze změny dodržovala. Jde spíše o pružný systém. Pokud například dojde k výraznému úbytku létavek, mladší včely mohou začít opouštět úl dříve. Když se naopak objeví velké množství potravy, více jedinců se zapojí do jejího zpracování.
První dny života tráví dělnice především uvnitř úlu. Čistí buňky, v nichž se předtím vylíhly nové včely, a připravují je pro další vajíčka. Přibližně mezi třetím a desátým dnem produkují krmnou kašičku a starají se o larvy. Následují práce spojené s tvorbou vosku, stavbou plástů, přebíráním nektaru od létavek a větráním.
Včely si nepředávají úkoly prostřednictvím rozkazů. O jejich chování rozhodují především chemické signály, doteky tykadel, vibrace a okamžitá situace v úlu. Dělnice například předává nektar jiné včele, která zjistí jeho cukernatost a podle ní upraví další postup. Tak vzniká systém založený na mnoha místních reakcích, nikoli na jediném „velícím centru“.
Významnou roli hraje také včelí tanec. Při takzvaném kruhovém tanci oznamuje včela blízký zdroj potravy. Pokud je zdroj vzdálenější, používá osmičkový, neboli kývavý tanec. Směr pohybu vůči svislé ploše plástu odpovídá směru ke zdroji vzhledem ke slunci a délka kývavé části přibližně vyjadřuje vzdálenost. Ostatní včely informace doplňují čichem a následně místo ověřují v terénu.
Plást jako sklad, porodnice i klimatizovaný prostor
Voskové dílo je jedním z nejpozoruhodnějších stavebních systémů v přírodě. Plást se skládá z pravidelných šestibokých buněk, které sdílejí stěny a přitom poskytují velkou kapacitu při relativně malé spotřebě materiálu. Včely vosk vytvářejí ve voskotvorných žlázách na spodní straně zadečku. K jeho produkci však potřebují značné množství energie a spotřebují přitom část medných zásob.
Buňky neslouží jedinému účelu. V centrální části plástu se vyvíjí plod, v dalších jsou uloženy zásoby medu a pylu. Čerstvý nektar včely zahušťují opakovaným přenášením mezi buňkami a odpařováním vody pomocí proudění vzduchu. Když obsah vody klesne přibližně pod 18 procent, buňku zavíčkují voskem. Tak vzniká med, který může při správném uskladnění vydržet po dlouhou dobu.
Včelstvo musí udržovat vhodnou teplotu především v oblasti plodu. Ta se pohybuje přibližně kolem 34 až 35 stupňů Celsia. V horku dělnice mávají křídly, přivádějí do úlu vzduch a roznášejí kapky vody, jejichž odpařování prostor ochlazuje. V zimě se shluknou do takzvaného zimního chumáče. Včely uvnitř vytvářejí teplo prací létacích svalů, zatímco jedinci na povrchu fungují jako izolační vrstva.
Obrana proti nemocem a vetřelcům
Úl je lákavým zdrojem cukru, bílkovin i tepla, proto ho včely musí bránit. Strážkyně u česna kontrolují příchozí pomocí čichu. Včela z vlastního včelstva má charakteristický pach, zatímco vetřelce se strážkyně pokusí zahnat nebo napadnout žihadlem. Proti většímu protivníkovi, například sršni, mohou včely vytvořit obal a zvýšenou teplotou ho usmrtit. Tento způsob obrany se označuje jako tepelná koule.
Včelstvo má také vlastní hygienický systém. Některé dělnice vyhledávají nemocné nebo uhynulé larvy, odstraňují je z buněk a vynášejí z úlu. Propolis, pryskyřičnou látku sesbíranou z rostlin, používají k utěsnění škvír a k omezení množení mikroorganismů. Přesto nejsou vůči nemocem imunní. Včelaři proto sledují například varroázu, kterou způsobuje roztoč Varroa destructor, nebo virová onemocnění spojená s jeho výskytem.
Významnou hrozbu představuje také nedostatek potravy. Jedna včela během letu navštíví obvykle desítky květů a za celý život vyprodukuje jen malou část medu. Pro výrobu přibližně půl kilogramu medu musí včely podle podmínek absolvovat tisíce až desetitisíce letů. Kolonie proto potřebuje nejen kvetoucí rostliny, ale i dostatek vody a vhodné počasí.
Rojení a přežití během roku
Nejvýraznější změnou v životě včelstva je rojení. Když se kolonie na jaře a začátkem léta rychle rozrůstá a v úlu se hromadí plod i zásoby, může se část včel připravit na odchod. Dělnice vychovají několik nových matek a stará matka s početnou skupinou včel úl opustí. Roj se dočasně shromáždí například na větvi, zatímco průzkumnice hledají vhodnou dutinu.
Po nalezení místa se roj přesune a začne budovat nové dílo. V původním úlu se mezitím vylíhne mladá matka, která během snubního letu obvykle páří s několika trubci. Získané spermie si uchovává ve zvláštním orgánu a využívá je při kladení vajíček po několik let. Rojení je přirozený způsob rozmnožování včelstev, pro včelaře však znamená ztrátu části produkční kolonie.
Na podzim se činnost včelstva mění. Ubývá plodu, trubci jsou většinou vyhnáni a dělnice se soustředí na doplnění zásob. Zimní kolonie spotřebovává med postupně, podle venkovní teploty a velikosti chumáče. Jakmile se na konci zimy objeví první teplejší dny, včely začínají znovu vychovávat plod. Cyklus se tak opakuje: z malé zimní skupiny vzniká během několika měsíců organizované společenství, které dokáže opylovat okolní krajinu, shromažďovat potravu a připravovat další generaci.