Více zpráv ještě neznamená lepší porozumění
Internet měl původně lidem usnadnit přístup k informacím. Dnes ale většina z nás neřeší, kde něco najít, nýbrž jak poznat důvěryhodné tvrzení od výmyslu. Zpravodajské weby, sociální sítě, podcasty, videoplatformy i chatovací aplikace chrlí obsah prakticky bez přestávky. Během několika minut tak člověk narazí na zprávu o válce, zdravotní radu, politický skandál i reklamu, která se tváří jako odborný názor.
Podle Digital News Reportu 2024 Reuters Institute uvedlo 59 procent respondentů z více než čtyř desítek zemí, že mají obavy z toho, co je na internetu pravdivé a co ne. Nejde přitom jen o samotné množství obsahu. Lidé často nemají čas ani energii ověřovat každé tvrzení. Řídí se proto zkratkami: titulkem, fotografií, počtem sdílení, známým jménem nebo tím, zda zpráva potvrzuje jejich vlastní názor.
Informace se navíc nešíří podle toho, jak jsou společensky důležité, ale podle pozornosti, kterou dokážou vzbudit. Algoritmy platforem sledují, u čeho se uživatel zastaví, co okomentuje nebo komu obsah pošle. Rozhořčení a strach bývají pro získání pozornosti účinnější než klidné vysvětlení složitého problému. Zpráva s tvrzením „vědci varují před novou hrozbou“ tak může mít větší dosah než přesnější text, který popisuje podmínky, nejistoty a limity výzkumu.
Proč mozek dává přednost jednoduchému příběhu
Lidský mozek není stroj, který by data vyhodnocoval dokonale nestranně. Pořád se snaží šetřit čas a energii pomocí mentálních zkratek, takzvaných heuristik. V běžném životě jsou užitečné, na internetu nás ale mohou zavést k chybným závěrům. Jednoduché vysvětlení zpracujeme rychleji než složitý popis příčin a následků. Tvrzení „za všechno může jedna tajná skupina“ se proto pamatuje snáz než vysvětlení založené na desítkách ekonomických, politických a historických faktorů.
Velkou roli hraje takzvaný efekt opakování. Psychologové zjistili, že opakované tvrzení může působit pravdivěji už jen proto, že ho člověk zná. A není přitom vždy důležité, zda si příjemce vybaví původní zdroj. Zůstane mu pocit, že danou informaci „už někde slyšel“. Právě na tomto mechanismu stojí řetězové e-maily, opakované příspěvky i politická propaganda.
Dalším faktorem je konfirmační zkreslení. Člověk přirozeně vyhledává a lépe si pamatuje informace, které zapadají do jeho dosavadního přesvědčení. Když někdo nedůvěřuje očkování, bude věnovat větší pozornost příběhu o údajném poškození po vakcíně než rozsáhlým statistikám o jejich přínosu. Jeden emotivní případ přitom nemůže nahradit údaje z kontrolovaných studií. Psychologicky však může působit přesvědčivěji.
Výzkum zveřejněný v roce 2018 v časopise Science analyzoval přibližně 126 tisíc zpráv sdílených na Twitteru v letech 2006 až 2017. Podle autorů se nepravdivé zprávy šířily rychleji, dále a k většímu počtu lidí než zprávy pravdivé. Nepravdivý obsah měl přibližně o 70 procent vyšší pravděpodobnost dalšího sdílení. Výzkumníci zároveň zjistili, že nejúspěšnější byly zprávy vyvolávající překvapení, strach nebo rozhořčení.
Platformy odměňují emoce, ne přesnost
Sociální sítě nekontrolují každou větu, která se na nich objeví. Jejich obchodní model je založen především na reklamě a pozornosti uživatelů. Čím déle lidé na platformě zůstávají, tím více reklam mohou vidět. Algoritmus proto vyhledává obsah, který vyvolá nějakou reakci. To samo o sobě neznamená, že platformy záměrně šíří lži. Přesnost ale zjevně není jejich jediným, a často ani hlavním kritériem.
Studie vědců z Massachusettského technologického institutu ukázala, že nepravdivé zprávy se na Twitteru šířily v průměru šestkrát rychleji než pravdivé. U politických témat byl rozdíl ještě výraznější. Autoři upozornili, že hlavními šiřiteli nebyli jen automatizovaní roboti, ale především běžní uživatelé. Lidé tedy sporný obsah často nepřeposílají proto, že by byli placenými propagandisty, nýbrž proto, že jim připadá důležitý, šokující nebo užitečný pro jejich okolí.
Podobný mechanismus jsme mohli sledovat během pandemie covidu-19. Sociálními sítěmi se šířily neověřené rady o prevenci, záměrně upravené fotografie i tvrzení, že nemoc neexistuje nebo že očkování obsahuje sledovací zařízení. Jednotlivé příspěvky přitom často obsahovaly skutečný detail, například název látky nebo odkaz na vědeckou studii, jenže vytržený z kontextu. Právě směs pravdivých a nepravdivých prvků bývá přesvědčivější než text, který je celý smyšlený.
Jak poznat manipulaci dříve, než ji sdílíme
Prvním varovným signálem bývá tlak na okamžitou reakci. Výzvy jako „sdílejte, než to smažou“, „média vám to neřeknou“ nebo „poslední šance varovat ostatní“ obcházejí racionální posouzení. Čtenář by měl naopak zpomalit a položit si několik konkrétních otázek: Kdo informaci zveřejnil? Kdy vznikla? Odkud pocházejí data? Uvádí text původní dokument, nebo jen neurčité „odborníky“?
Pomoci může jednoduchý krok: otevřít si více nezávislých zdrojů. Jestliže zprávu přebírají pouze anonymní účty a weby bez redakce, zatímco důvěryhodná média, úřady nebo odborné instituce o ní mlčí, je na místě opatrnost. Samotná absence zprávy v médiích ovšem není důkazem, že se někdo snaží tvrzení utajit. Může jít také o neověřenou informaci, která zatím nesplňuje základní novinářská kritéria.
Podstatná je i kontrola data a kontextu. Fotografie z povodní v jedné zemi může být po letech vydávána za záběry z úplně jiné události. Stejně tak lze skutečný výrok politika sestříhat tak, že se jeho význam změní. U obrazového materiálu pomáhá zpětné vyhledávání fotografie prostřednictvím internetových nástrojů. U statistiky je zase nutné zjistit, jak velký byl vzorek, kdo výzkum financoval a zda jeho výsledek potvrzují i jiné studie.
Nejvíc chyb vzniká ve chvíli, kdy někdo sdílí titulek, aniž by si přečetl celý článek. Titulek může být zjednodušený, aby přitáhl pozornost, zatímco samotný text tvrzení výrazně omezuje. Uživatelé by proto měli před přeposláním otevřít odkaz, přečíst celý materiál a ověřit, zda zpráva nepochází z recesistického webu, satiry nebo starší události.
Kritické myšlení není nedůvěra ke všemu
Kritické myšlení neznamená odmítat všechny autority ani hledat za každou událostí spiknutí. Jde o schopnost rozlišovat mezi tvrzením, důkazem a názorem. Zdravotní doporučení odborné společnosti má jinou váhu než anonymní komentář. Výpověď očitého svědka může být důležitá, sama o sobě však nemusí zachytit celý obraz. A sebejistý tón ještě není důkazem odbornosti.
Výzkum Stanfordovy univerzity z roku 2016 ukázal, že studenti měli značné potíže s posuzováním důvěryhodnosti online obsahu. Za důkaz často považovali například fotografii nebo velký počet sledujících, přestože tyto znaky samy o sobě o pravdivosti nic nevypovídají. Schopnost ověřovat zdroje se proto neobejde bez vzdělávání, ale ani školy nemohou tento problém vyřešit samy.
Odpovědnost nesou také média, technologické firmy, politici i samotní uživatelé. Redakce musí jasně oddělovat zprávu od komentáře a opravovat chyby. Platformy by měly srozumitelněji a transparentněji vysvětlovat fungování doporučovacích systémů. Veřejné instituce potřebují komunikovat rychle, jasně a bez zbytečného odborného žargonu. A čtenář? Před každým sdílením by měl udělat jednu jednoduchou věc: na chvíli se zastavit. Právě několik vteřin navíc často rozhodne, zda se dál rozšíří ověřená informace, nebo jen dobře zabalená lež.
