Někteří psi reagují na projíždějící auto panikou: ztuhnou, stáhnou ocas, snaží se utéct nebo se vrhají proti vozovce. Nejde o neposlušnost ani o podivnou psí rozmařilost. Zvíře v takové chvíli vyhodnotí vůz jako rychlý, hlučný a nečitelný objekt, před kterým se nedokáže bezpečně schovat.
Hluk, pohyb a špatná zkušenost
Automobil působí na několik smyslů současně. Motor a pneumatiky vytvářejí hluboký zvuk, který pes vnímá citlivěji než člověk. Přidává se proud vzduchu, vibrace vozovky, pach výfukových plynů a náhlé přiblížení velkého předmětu. Zvíře přitom nechápe, že auto za několik vteřin zmizí za zatáčkou.
Silný strach často vznikne po konkrétní události. Pes mohl být sražený, zachycený za vodítko, přejetý kolemjdoucím vozem nebo vyděšený prudkým zatroubením. Stačí také jízda v autě spojená s nevolností. Pes si pak nepříjemný pocit nespojí s pohybem v kabině, ale s autem jako takovým.
Znám případ psa z okraje Brna, který se při každém průjezdu nákladního vozu snažil vytrhnout z obojku. Nikdy ho žádné auto nesrazilo. Jako štěně ale zažil prudké zabrzdění těsně vedle chodníku a od té doby reagoval na velká vozidla skoro stejně jako na útok. Majitelé potřebovali několik měsíců, aby s ním dokázali projít kolem silnice bez zápasu.
Strach se objevuje také u psů, kteří v raném věku poznali jen klidný dvůr nebo tichou vesnici. Když se poprvé dostanou do města, čeká je směs zvuků, světel, pachů a rychlých pohybů. Pro člověka běžná cesta po chodníku představuje pro takové zvíře zmatek bez jasných pravidel.
Proč jeden pes štěká a druhý prchá
Rozdílné reakce souvisejí s povahou, zkušenostmi i genetikou. Jeden pes se pokusí hrozbu odehnat štěkáním a výpadem, jiný zvolí útěk nebo se přitiskne k zemi. Panika se projeví také třesem, sliněním, zrychleným dýcháním, močením nebo odmítáním pamlsků.
Ne každý útok na auto znamená strach. Někteří psi pronásledují kola a vozidla z loveckého či pasteveckého pudu. Pohybující se objekt v nich spustí potřebu honit a zastavit ho. Výsledek je ale stejně nebezpečný: pes vběhne do silnice, řidič strhne volant a během okamžiku vznikne nehoda.
Já bych takovou reakci nikdy nezkoušel „spravit“ tím, že psa přivedu přímo k rušné silnici a nechám ho, ať si zvykne. Přetížení strach neposílí sebevědomí, ale naučí psa, že útěk ani zápas nepřinášejí úlevu. Majitel má začít v takové vzdálenosti, kde pes ještě vnímá člověka, přijímá odměnu a dokáže se od auta odvrátit.
Výcvik stojí na postupném zvykání a spojení projíždějících vozů s něčím příjemným. Trenér začne na tiché ulici, potom přidá větší provoz a nakonec rychlejší vozidla. Tempo určuje pes, ne kalendář majitele. Když přestane jíst, třese se nebo se snaží utéct, byla zvolená vzdálenost příliš malá.
Bezpečnost začíná mimo vozovku
Pes se strachem z aut patří na pevné vodítko a dobře padnoucí postroj. Volný obojek je při panice slabá pojistka. Osobně bych u zvířete, které se už jednou vytrhlo, přidal druhé jištění a nechal zkontrolovat čip i kontaktní údaje v registru.
Křik a trest problém prohlubují. Pes si z nich neodnese informaci, že auto není hrozba, ale další důvod k obavám: vedle hluku a pohybu přijde ještě hněv člověka. Pomáhá klidný hlas, odstup a krátký trénink několikrát týdně. Při těžké fobii se do práce zapojuje veterinář nebo behaviorista; u některých psů je nutná také léčba úzkosti.
Náhlý vznik strachu u dospělého psa si žádá vyšetření. Bolest, zhoršený sluch, neurologický problém nebo celková úzkost reakci zesilují. Tohle bych si ověřil u veterináře, zvlášť pokud se pes začne bát i jiných zvuků, chodníků nebo běžného pohybu kolem domu.
