Noční letci, kteří osídlili téměř celý svět
Netopýři jsou jediní savci, kteří dokážou aktivně létat. Na rozdíl od letounů, například plachtících vakoveverek, vytvářejí vztlak pohybem křídel. Ta vznikla přeměnou předních končetin: mezi prodlouženými prsty, tělem a zadními končetinami se napíná tenká kožní blána. V současnosti věda popisuje více než 1 400 druhů netopýrů. Žijí na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy.
Jednotlivé druhy se velikostí výrazně liší. Některé tropické druhy váží jen několik gramů, kdežto největší kaloni mají rozpětí křídel přes 1,5 metru. V české přírodě podle aktuálních zoologických přehledů žije přibližně 27 druhů netopýrů. Všechny jsou chráněné. Jejich populace totiž ohrožuje úbytek úkrytů, používání pesticidů, rušení zimovišť i klimatické změny.
Netopýři rozhodně nejsou jednotná skupina s jedním způsobem života. Většina malých netopýrů loví hmyz a během jediné noci může ulovit stovky komárů, můr nebo brouků. Kaloni se živí ovocem, nektarem a pylem. V tropických oblastech tak pomáhají opylovat rostliny i rozšiřovat jejich semena. Pouze několik druhů, známých jako upíří netopýři, se živí krví. Žijí ve Střední a Jižní Americe a jejich sliny obsahují látky, které zpomalují srážení krve.
Echolokace: jak netopýr „vidí ušima“
Rčení o vidění ušima je sice zjednodušené, přesto dobře vystihuje jeden z nejúžasnějších smyslových systémů v přírodě. Hmyzožraví netopýři vydávají krátké ultrazvukové signály, které lidské ucho většinou neslyší. Zvuk se šíří prostorem, odráží se od překážek i kořisti a vrací se zpět k netopýrovi. Z rozdílů v čase, frekvenci a intenzitě odraženého signálu dokáže zvíře odhadnout vzdálenost, velikost i pohyb objektu.
Signály vznikají v hrtanu a netopýr je vysílá ústy nebo nosem. Některé druhy používají frekvence přesahující 100 kilohertzů, zatímco lidský sluch obvykle končí přibližně u 20 kilohertzů. Během letu dokáže netopýr charakter volání měnit podle situace. Když hledá potravu, vysílá signály s delšími rozestupy. Jakmile se přiblíží k hmyzu, jejich frekvenci zvyšuje. Těsně před útokem vzniká takzvaný „krmný bzukot“ – série desítek až stovek signálů za sekundu.
Uši netopýrů fungují jako mimořádně citlivé přijímače. Tvar boltců jim pomáhá zachytit odrazy z různých směrů a některé druhy podle nepatrných změn zvuku rozliší například list od skutečné kořisti. Výzkumy ukázaly, že se netopýři dokážou naučit odfiltrovat zvuky vlastního hejna i ruchy prostředí. Echolokace ale není jejich jediným smyslem. Netopýři vidí a některé druhy mají za šera velmi dobrý zrak. Kaloni se při hledání ovoce a květů spoléhají především na oči a čich, nikoli na ultrazvuk.
Let, lov a život v kolonii
Netopýři jsou aktivní hlavně v noci, kdy mají méně konkurentů i predátorů. Přes den odpočívají v dutinách stromů, jeskyních, štěrbinách skal, na půdách nebo v budovách. Některé kolonie čítají jen několik jedinců, jiné desetitisíce až miliony zvířat. V jeskyni Bracken Cave v Texasu se během sezony shromažďují miliony mexických tadaridů. Právě proto jde o jednu z největších známých kolonií savců na světě.
Přestože to zvenčí může vypadat jako chaotické hemžení, při lovu se netopýři dokážou srážkám vyhýbat. Každý jedinec zpracovává vlastní zvukový obraz prostoru a reaguje na pohyb ostatních. Některé druhy si pamatují výhodná loviště a opakovaně se na ně vracejí. Samice mívají obvykle jediné mládě ročně, což je ve srovnání s mnoha drobnými savci velmi pomalé rozmnožování. Populace proto jen obtížně dohánějí ztráty způsobené nemocemi nebo ničením úkrytů.
V mírném pásu upadají netopýři během zimy do hibernace. Zpomalí se jim srdeční tep, dech i metabolismus a tělesná teplota se může přiblížit teplotě okolí. U některých druhů klesne tepová frekvence z několika set úderů za minutu v aktivním stavu na jednotky až desítky úderů během hibernace. Rušit zimující kolonie je nebezpečné, protože probuzení spotřebuje velké množství energetických zásob.
Imunita, která tlumí poškození organismu
Netopýři jsou přirozenými hostiteli řady virů. V jejich populacích byly nalezeny viry příbuzné původcům vztekliny, koronavirům, filovirům nebo henipavirům. To ovšem neznamená, že každý netopýr nemoc přenáší nebo že automaticky představuje hrozbu pro člověka. Riziko vzniká především při přímém kontaktu se zvířetem, jeho slinami či krví. Zvyšuje se také při narušení přirozených ekosystémů, kdy přibývá příležitostí k přenosu mezi druhy.
Výzkum ukazuje, že imunitní systém některých netopýrů reaguje na infekci jinak než lidský. Zvířata mají například aktivní mechanismy spojené s antivirovou obranou, současně u nich ale nedochází k tak silnému a dlouhotrvajícímu zánětu jako u člověka. Právě přehnaná imunitní reakce může u lidí poškodit plíce, srdce nebo další orgány. Netopýří organismus zřejmě lépe vyvažuje rychlou obranu s omezením zánětlivých škod.
Jedno z možných vysvětlení souvisí s energetickou náročností letu. Při letu se v buňkách zvyšuje tvorba reaktivních molekul, které mohou poškozovat tkáně. Netopýři si proto během evoluce vytvořili účinnější mechanismy oprav DNA a odstraňování poškozených buněk. Některé druhy se navíc dožívají překvapivě vysokého věku. Vrápenec velký může žít několik desítek let, přestože jde o malé zvíře. Vědci zkoumají, zda tyto vlastnosti souvisejí s nižším výskytem nádorů a pomalejším stárnutím.
Co může výzkum přinést lidské medicíně
Netopýří biologie může lékařům pomoci především při hledání způsobů, jak regulovat zánět a poškození organismu. Cílem není přenést jejich imunitu do člověka, ale objevit konkrétní molekuly nebo regulační mechanismy, které by mohly vést k novým lékům. Výzkumníci se zaměřují například na interferony, tedy proteiny spouštějící antivirovou obranu, a na geny ovlivňující zánětlivé reakce.
Zajímavé jsou také látky v krvi některých upířích netopýrů. Jejich sliny obsahují takzvané desmoteplázy, které pomáhají rozpouštět krevní sraženiny. Výzkum těchto molekul inspiroval vývoj léčiv zkoumaných při ischemické cévní mozkové příhodě, kdy je nutné obnovit průtok krve v uzavřené cévě. Nejde však o jednoduchý přenos zvířecí látky přímo do nemocnice: účinné přípravky musejí projít laboratorním testováním, klinickými studiemi i hodnocením bezpečnosti.
Výzkum přitom naráží na praktické i etické překážky. Netopýři se obtížně chovají v zajetí, jejich populace se podle druhu liší a výsledky získané u jednoho zvířete nelze automaticky vztáhnout na člověka. Odborníci proto kombinují terénní sledování, genetické analýzy, buněčné kultury a počítačové modelování. Zároveň platí, že ochrana netopýrů je součástí prevence infekcí: zachování jejich úkrytů a přirozených stanovišť omezuje nebezpečné kontakty mezi volně žijícími zvířaty, hospodářskými chovy a lidmi.
Jak se k netopýrům chovat bezpečně
Netopýr nalezený na zemi nemusí být nemocný. Může být vyčerpaný, zraněný nebo jen vyrušený. Na zvíře se každopádně nemá sahat holou rukou. Pokud je nutné ho přemístit, doporučuje se použít silné rukavice a krabici s větracími otvory, případně kontaktovat záchrannou stanici. Při kousnutí nebo škrábnutí je třeba ránu okamžitě umýt mýdlem a vodou a vyhledat lékařskou pomoc kvůli posouzení rizika vztekliny.
Vlastník domu může netopýrům pomoci instalací vhodné budky, zachováním starých stromů a omezením venkovního osvětlení v místech, kde zvířata loví. Důležité je také neuzavírat vletové otvory do půd v době, kdy jsou uvnitř mláďata nebo zimující kolonie. Netopýři nejsou létající hlodavci ani zvířata, která by člověka vyhledávala. Jsou to dlouhověcí specialisté na noční prostředí. Jejich echolokace, odolnost vůči infekcím i schopnost zpomalit stárnutí poskytují vědě cenné vodítko – a přírodě nenahraditelnou službu při regulaci hmyzu a opylování rostlin.