Když úspěch nepřináší jistotu
Člověk se syndromem podvodníka své výsledky většinou nepopírá. Ví, že získal místo, dokončil náročný projekt nebo uspěl u zkoušky. Uvnitř ale věří, že za tím stálo hlavně štěstí, náhoda, správné načasování nebo pomoc ostatních. Své schopnosti, přípravu a vytrvalost naopak považuje za nedostatečné. Každý další úspěch mu proto nepřinese klid, ale spíš obavu, že příště už se jeho údajný nedostatek talentu odhalí.
V hlavě se mu mohou honit věty jako: „Měl jsem jen štěstí“, „Ostatní zjistí, že na to nemám“ nebo „Tentokrát jsem to zvládl, ale příště už ne“. Nejde přitom o obyčejnou skromnost ani o zdravou sebekritiku. Podstatná je dlouhodobost a také rozpor mezi objektivními výsledky a tím, jak člověk sám sebe hodnotí.
Výraz impostor phenomenon poprvé popsaly v roce 1978 americké psycholožky Pauline Rose Clanceová a Suzanne Imesová. Ve své studii se věnovaly úspěšným ženám, které navzdory akademickým a profesním výsledkům nedokázaly přijmout, že si svůj úspěch opravdu zaslouží. Pozdější výzkum ukázal, že tato zkušenost se netýká jen žen. Objevuje se u studentů, manažerů, lékařů, umělců, podnikatelů i lidí na začátku kariéry.
Nejde o diagnózu, ale o rozšířený vzorec
Syndrom podvodníka není samostatná duševní porucha a jako diagnózu ho nenajdeme ani v hlavních klasifikačních systémech, například v DSM-5-TR nebo MKN-11. Odborníci ho popisují jako soubor přesvědčení a emocí, které mohou doprovázet úzkost, perfekcionismus, nízké sebevědomí nebo vyhoření.
Čísla o jeho rozšíření se liší podle použité metody i skupiny respondentů. Některé přehledové studie uvádějí, že výrazné pocity podvodníka někdy zažije přibližně 20 až 70 procent lidí. Tak široké rozpětí neznamená, že je samotný jev nepřesný. Spíš ukazuje, že výzkumníci používají různé dotazníky a odlišné hranice pro jeho vyhodnocení. Výskyt může být vyšší ve vysoce konkurenčním akademickém a pracovním prostředí.
Důležitou roli hraje i okolí. Lidé, kteří jsou ve své rodině prvními vysokoškoláky, patří k menšině v určitém oboru nebo nastoupí do prostředí s očekáváním vysokého výkonu, mohou mít pocit, že mezi ostatní nezapadají. Výzkumy zároveň ukazují souvislost mezi syndromem podvodníka a diskriminací, předsudky či nedostatkem vzorů. Když člověk dlouhodobě slýchá, že jeho skupina v určité profesi „nebývá úspěšná“, může svůj vlastní úspěch vnímat jako výjimku, ne jako potvrzení vlastních schopností.
Začarovaný kruh perfekcionismu a odkládání
Jedním z nejčastějších mechanismů je perfekcionismus. Člověk si nastaví mimořádně vysoký standard, často bez jasné představy, kdy je úkol vlastně hotový. Výsledek, který by jiní označili za velmi dobrý, bere jako pouhé minimum. Každá chyba se pak mění v důkaz údajné neschopnosti, zatímco desítky povedených úkolů rychle přestanou mít váhu.
Psycholožky Clanceová a Imesová popsaly také kruh spojený s přípravou a odkládáním. Někteří lidé na obavu ze selhání reagují nadměrným úsilím: pracují dlouho do noci, znovu a znovu kontrolují každý detail a nechtějí nic delegovat. Když uspějí, vysvětlí si výsledek tím, že „to zachránila“ obrovská námaha. Jiní úkol odkládají až na poslední chvíli. Případný úspěch pak připíšou stresu, náhodě nebo tomu, že úkol nakonec nebyl tak náročný.
Oba způsoby sice krátkodobě uleví od napětí, dlouhodobě však problém ještě posilují. Člověk se nenaučí, že úkol zvládl díky svým schopnostem, protože výsledek pokaždé spojí s výjimečnými okolnostmi. A při dalším úkolu se obavy vrátí — často ještě silnější.
- Perfekcionisté se obávají, že jediná chyba znehodnotí celý výkon.
- Experti mají pocit, že musí znát úplně všechno, jinak nejsou skutečnými odborníky.
- Samotáři vnímají žádost o pomoc jako důkaz vlastní slabosti.
- Přirození géniové čekají, že jim všechno půjde okamžitě; první překážka proto vyvolá stud.
- Výkonní hrdinové se snaží uspět ve všech rolích najednou a odpočinek považují za selhání.
Proč se objevuje i u známých osobností
Veřejná prestiž není očkováním proti pochybnostem. Naopak může tlak ještě zvýšit. Čím vyšší pozici člověk získá, tím víc má co ztratit a tím více lidí jeho výkon sleduje. Po povýšení nebo získání ocenění se navíc promění očekávání okolí. To, co bylo dříve mimořádným výkonem, může najednou působit jako běžný standard.
O pocitech podobných syndromu podvodníka veřejně mluvili například spisovatelka Maya Angelouová nebo herec Tom Hanks. Jejich svědectví ukazují, že pochybnosti se netýkají jen začátečníků. Z jediné věty nebo rozhovoru však nelze zpětně určovat psychologický stav konkrétní osobnosti. U veřejně známých lidí je proto přesnější mluvit o popsané zkušenosti než o stanovené diagnóze.
Rozhodující bývá přechod do nové role. Absolvent, který nastupuje do prvního zaměstnání, se srovnává se zkušenějšími kolegy. Nový vedoucí musí rozhodovat za celý tým a odborník povýšený do manažerské pozice se najednou potýká s dovednostmi, které se dříve neučil. Přirozená nejistota v takové situaci se může postupně proměnit v trvalé přesvědčení, že do nové role vlastně nepatří.
Jak poznat, že už nejde jen o trému
Občasné obavy před prezentací, zkouškou nebo důležitým jednáním jsou úplně běžné. Varovným signálem se stává jejich opakování navzdory důkazům o vlastní kompetenci. Člověk může pravidelně dostávat dobré hodnocení, přesto pořád čeká, kdy bude odhalen. Úspěch ho na chvíli uklidní, ale brzy začne hledat důvod, proč se tentokrát „nepočítá“.
V praxi se mohou objevit také:
- odmítání pochvaly nebo její okamžité zlehčování,
- strach přijmout náročnější úkol či povýšení,
- nadměrná kontrola, práce přesčas a neschopnost odpočívat,
- odkládání úkolů kvůli obavě, že výsledek nebude dokonalý,
- vyhýbání se žádosti o pomoc a zpětné vazbě,
- úzkost, nespavost, podrážděnost nebo příznaky vyhoření.
Samotný syndrom podvodníka neznamená, že člověk potřebuje léčbu. Pokud ale tyto pocity vedou k výrazné úzkosti, narušují spánek, pracovní fungování nebo vztahy, je na místě obrátit se na psychologa či psychoterapeuta. Odborník zároveň může posoudit, zda se za potížemi neskrývá úzkostná nebo depresivní porucha.
Co pomáhá změnit vnitřní pravidla
Prvním krokem je oddělit pocity od faktů. Pomáhá vést si konkrétní záznam úkolů, výsledků a zpětné vazby, ne pouze seznam ocenění. Když se objeví myšlenka „měl jsem štěstí“, je užitečné zeptat se, jaké dovednosti, rozhodnutí a úsilí k výsledku přispěly. Cílem není přesvědčovat se, že člověk je nejlepší, ale popsat realitu přesněji.
Užitečné je také nahradit absolutní pravidla měřitelnými kritérii. Místo „prezentace musí být bez chyby“ lze stanovit, že má obsahovat tři hlavní sdělení, vejít se do vymezeného času a nabídnout prostor pro dotazy. Takové podmínky omezují vliv neurčitého perfekcionismu.
Pomoci může i sdílení zkušeností s důvěryhodnými kolegy. Když lidé zjistí, že podobné pochybnosti mají také ostatní, oslabí se představa, že jsou jediní, kdo svou roli nezvládá. Vedoucí pracovníci k tomu mohou přispět otevřenou zpětnou vazbou, realistickým rozdělením úkolů a prostředím, kde lze přiznat chybu bez automatického trestu.
Praktickým cvičením je zachytit také „důkazní bilanci“: na jednu stranu napsat konkrétní fakta podporující obavu ze selhání, na druhou pak fakta, která jí odporují. Pokud druhý sloupec pravidelně plní dokončené projekty, pozitivní hodnocení a zvládnuté krizové situace, není to důkaz dokonalosti. Je to ale dobrý důvod přehodnotit původní přesvědčení. Když strach přetrvává, psychoterapie může pomoci změnit způsob, jakým člověk hodnotí vlastní výkon, chyby i nároky, které na sebe klade.
