Turista v Miláně si objednal cappuccino, ukázal na papírový kelímek a usmál se, jako by právě objevil nejpraktičtější vynález lidstva. Barista úsměv neopětoval. Beze slova nalil kávu do porcelánového šálku, položil ji na bar a kelímek odsunul stranou.
„Tady se káva nepřenáší. Tady se pije,“ řekl muž za pultem. Ital dokáže i obyčejné espresso podat jako otázku národní cti, takže zákazník nakonec zůstal stát u baru a vypil ho na dva loky.
Espresso není na cestu, ale na chvilku u baru
Italská káva má jiný rytmus než ta naše. Na espresso se nečeká deset minut, neobjednává se do nádoby velikosti menší vázy a nenosí se po ulici jako módní doplněk. Přijde rychle, je malé, silné a často zmizí dřív, než člověk stihne vytáhnout telefon.
V mnoha italských barech se káva pije přímo u pultu. Zákazník přijde, objedná, zaplatí a za krátkou chvíli zase odchází. Žádný gauč, pracovní schůzka s notebookem ani půlhodinové usrkávání nápoje, který mezitím stačil vychladnout a zestárnout o jednu životní etapu.
Jednou jsem viděl staršího Římana, jak si objednal espresso, položil na bar drobné a po jediném loku zamířil ke dveřím. Celá akce trvala snad půl minuty. Vypadal spokojeněji než lidé, kteří u nás tráví s kelímkem kávy v ruce celé dopoledne. Setkal jsem se s tím podobně i v menším baru, kde si obsluha s hosty během těch několika vteřin stihla vyměnit pár slov.
Já bych takový styl dokázal ocenit. Káva má být někdy prostě káva, ne osobní zavazadlo s plastovým víčkem, papírovým návlekem a jménem napsaným fixou.
Kelímek? Spíš nouzové řešení
Itálie samozřejmě není muzeum bez jediné výjimky. Ve velkých městech najdete podniky, které kávu s sebou prodávají, a mladší zákazníci si ji občas vezmou do ruky. Představa, že každý Ital odmítá kelímek jako hříšník zpovědnici, by byla přehnaná.
Rozdíl spočívá v tom, že kelímek nebývá výchozí volbou. Když si člověk vezme kávu s sebou, často tím dává najevo spěch, práci nebo turistický původ. Místní si raději postojí u baru, prohodí pár slov s obsluhou a odejdou s prázdnýma rukama.
Plast a papír v tom hrají svou roli, ale nejde jen o ekologii. Jde také o zvyk, estetiku a odpor k tomu, aby se z malého rituálu stala průmyslově zabalená tekutina. Porcelánový šálek patří k celému obrazu. Je teplý, těžší a káva v něm vypadá, že někam patří.
Nejsem odborník na italskou gastronomii, ale u tohoto bych si raději ověřil přesné regionální rozdíly. V Neapoli se pije jinak než v Turíně a milánský bar může fungovat úplně jinak než kavárna v malé vesnici. Myslím, že v jedné věci se však dá spolehnout na běžnou zkušenost: Italové obvykle nepotřebují, aby jejich espresso cestovalo s nimi přes půl města.
Osobně bych si v Itálii kelímek vzal jen tehdy, kdybych opravdu nestíhal vlak nebo mi hrozilo, že se bez kofeinu proměním v podrážděný kufr na nožičkách. Jinak bych zůstal u baru, vypil kávu ve třech locích a nechal porcelán tam, kde má být. Já bych kvůli pohodlí kelímek nevyžadoval, pokud by na mě zrovna nečekal odjíždějící vlak.
Bez venkovního spěchu a pár minut u porcelánového šálku bych si italské espresso osobně neobjednal.
