V přírodě často rozhodují o přežití detaily, kterých si člověk všimne až při pozorném pohledu. Tenká žilka na křídle, pomalé pohupování těla ve větru nebo náhlá změna barvy mohou znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Právě na takových detailech je založena mimikry – schopnost organismu napodobit jiný živočich, rostlinu nebo část prostředí.
Nejde přitom o skutečnou proměnu. Tělo, barva ani tvar se obvykle nemění během okamžiku jako ve filmu. Evoluce však po tisíce až miliony generací zvýhodňovala jedince, kteří se svým vzhledem a chováním nejlépe podobali listu, kameni nebo nebezpečnému soupeři. Výsledkem jsou některé z nejpřesvědčivějších příkladů adaptace na světě.
Když se hmyz stane listem nebo větvičkou
Jedním z nejznámějších příkladů jsou pakobylky a lupenitky. Pakobylky z řádu strašníků mají protáhlé tělo připomínající suchou či čerstvou větvičku. Některé druhy měří několik centimetrů, největší pakobylky však mohou včetně končetin dosahovat délky přes 30 centimetrů. Jejich tělo bývá hnědé nebo zelené, nohy jsou tenké a při vyrušení často znehybní.
Nejde jen o vzhled. Pakobylka může napodobit i pohyb větve, která se kymácí ve větru. Pomalu se pohupuje ze strany na stranu a její obrys se tím rozmazává. Predátor, například pták, pak hůře rozezná živého živočicha od okolní vegetace.
Lupenitky, známé také jako listovky, posouvají tento trik ještě dál. Jejich široké tělo a křídla připomínají list, často včetně středové žilky a nepravidelně okousaných okrajů. U některých druhů jsou na povrchu viditelné skvrny podobné plísni nebo zaschlým místům. Samice bývají výrazně větší než samci a u části druhů se mohou rozmnožovat partenogeneticky, tedy bez oplodnění. Z vajíček pak vznikají převážně samice.
Dalším mistrem převleků je motýl listokřídlec. Když sedí se zavřenými křídly, připomíná suchý list, často s hnědým zbarvením a kresbou napodobující žilnatinu. Po otevření křídel se však může objevit nápadná modrá, oranžová nebo fialová barva. Tento kontrast má dvojí význam: při klidu chrání motýla před odhalením, při vyrušení může predátora na okamžik překvapit.
Napodobování nebezpečí: od pestřenky po korálovce
Mimikry nemusí znamenat pouze ukrytí. Některé neškodné druhy napodobují živočichy, kterým se predátoři raději vyhýbají. Typickým příkladem jsou pestřenky. Mnohé z nich mají žluté a černé pruhy podobné vosám nebo včelám, přesto nemají žihadlo a člověku neublíží. Jejich vzhled využívá takzvané batesovské mimikry: neškodný druh kopíruje nebezpečný druh a těží ze zkušenosti predátora.
Podobný princip se objevuje i u některých motýlů. Část nejedlých druhů sdílí podobný barevný vzor, takže si predátoři jejich vzhled spojují s nepříjemnou zkušeností. Pokud se nebezpečné druhy navzájem podobají, mluví biologové o müllerovských mimikry. Výhodu pak získávají všechny zúčastněné druhy, protože predátor se rychleji naučí varovný vzor rozpoznávat.
V tropické Americe se často uvádí také příklad korálovců a některých nejedovatých hadů s podobným pruhováním. Výrazné červené, žluté a černé pásy mohou signalizovat nebezpečí, ale samotné zbarvení ještě neříká, zda má had jedové zuby. Pro člověka je proto určování podle barev riskantní. Mimikry jsou účinné především proti konkrétním predátorům v určité oblasti, ne jako univerzální bezpečnostní pravidlo.
Mořští živočichové, kteří splývají s kamením a řasami
Pod vodou je maskování často ještě složitější. Světlo se s hloubkou mění, proudy pohybují řasami a dno bývá pokryté korály, pískem i kameny. Ropuchovci, známí jako kamenné ryby, dokážou díky nepravidelnému tělu a skvrnitému zbarvení téměř zmizet mezi kameny. Některé druhy měří zhruba 30 až 40 centimetrů. Na hřbetě mají jedové trny, jejichž bodnutí patří k nejnebezpečnějším poraněním způsobeným rybami.
Kamenná ryba nespoléhá pouze na obranu. Většinu času čeká bez pohybu a při přiblížení kořisti ji dokáže nasát do tlamy během zlomku sekundy. Mimikry jí tedy zajišťují ochranu i lepší podmínky pro lov. Podobně fungují některé ďasovité ryby, které napodobují dno a lákají kořist pomocí výrůstku před tlamou.
Listový mořský dráček z australských vod má na těle množství kožních výrůstků, které připomínají listy řas. Nejsou určeny k pohonu, ale výrazně narušují obrys těla. Ryba se navíc pohybuje pomalu a v rytmu mořské vegetace. Dorůstá přibližně 35 centimetrů a živí se drobnými korýši, které nasává trubicovitými ústy.
Jinou strategii používají krabi zdobení. Na svůj krunýř si připevňují kousky řas, hub nebo jiných organismů. Materiál drží pomocí drobných háčků a štětinek na povrchu těla. Krab se tak nejen skryje, ale může také získat pachovou ochranu, protože některé připevněné organismy jsou pro predátory nechutné nebo jedovaté.
Chobotnice, která napodobí několik predátorů
Za jeden z nejpůsobivějších případů aktivních mimikry je považována chobotnice napodobující, vědecky Thaumoctopus mimicus. Žije v mělkých tropických vodách Indo-Pacifiku a podle pozorování dokáže měnit barvu, tvar těla i způsob pohybu. Dorůstá přibližně 60 centimetrů včetně chapadel.
Když se potřebuje ukrýt, může napodobit například plochého platýse a pohybovat se po písku. Při ohrožení roztáhne chapadla a napodobí perutýna s jedovatými ostny, případně se protáhne a napodobí mořského hada. Vědci popsali také podobnost s některými jedovatými živočichy dna. Chobotnice přitom zjevně reaguje na konkrétní hrozbu: jiný převlek může zvolit při útoku dravé ryby a jiný při pohybu po otevřeném dně.
Na rozdíl od jednoduchého zbarvení jde o kombinaci několika schopností. Chobotnice musí koordinovat svaly v kůži, měnit odstín chromatoforů a současně ovládat chapadla. Některé druhy chobotnic umějí během krátké doby vytvořit kontrastní pruhy nebo skvrny; mimická chobotnice však navíc využívá celý tvar těla a pohybový vzorec napodobovaného živočicha.
Jak evoluce vytváří dokonalý převlek
Úspěšná mimikry vzniká postupně. Náhodná genetická odchylka může způsobit, že jedinec má o něco zelenější barvu, širší končetiny nebo výraznější skvrny. Pokud díky tomu častěji unikne predátorům a rozmnoží se, jeho potomci tuto vlastnost zdědí. Po mnoha generacích se z drobné odchylky může stát přesvědčivá kopie listu či kamene.
Rozhodující je také prostředí. Druh, který dokonale napodobuje suchý list v jednom lese, nemusí být stejně úspěšný v zeleném tropickém porostu. Proto se u příbuzných druhů liší odstíny, tvary i chování podle toho, kde žijí. Hmyz žijící na mechu bývá často tmavší, zatímco druhy z mladých listů mívají zelené zbarvení.
Mimikry navíc nejsou všemocné. Predátor se může naučit hledat pohyb, pach nebo nepravidelnosti, které převlek neukryje. Ptáci využívají zrak, hadi často čich a někteří mořští lovci vnímají vibrace ve vodě. Nejlepší ochranu proto poskytuje kombinace vzhledu, nehybnosti, správného prostředí a v některých případech také skutečné chemické či mechanické obrany.