Pomoc není výsadou člověka
Ještě před několika desetiletími se altruismus považoval téměř výhradně za lidskou vlastnost. Zvířata měla podle této představy jednat především ve vlastním zájmu a jejich spolupráce měla být snadno vysvětlitelná příbuzností nebo okamžitým prospěchem. Pozorování z volné přírody i dlouhodobé behaviorální studie však ukázaly složitější obraz.
Solidarita v živočišné říši neznamená morální rozhodnutí v lidském smyslu. Biologové tímto slovem popisují situace, kdy jeden jedinec vynaloží energii nebo podstoupí riziko ve prospěch jiného. Může jít o čištění srsti, obranu před predátorem, sdílení potravy, péči o mládě nebo podporu zraněného společníka. Takové jednání nemusí být zcela nezištné. Pomocník může očekávat budoucí protislužbu, pomáhá příbuznému se stejnými geny, nebo posiluje vztahy, na nichž bude později sám závislý.
Výzkum proto rozlišuje několik mechanismů. Příbuzenský výběr zvýhodňuje pomoc blízkým příbuzným, protože se tím nepřímo předávají společné geny. Reciproční altruismus funguje na principu „pomohu dnes já tobě, zítra ty mně“. Důležitou roli hraje také schopnost rozpoznat potřeby druhých, pamatovat si jejich předchozí chování a reagovat na stres ve skupině.
Opice si pamatují, kdo jim pomohl
U primátů je vzájemná pomoc mimořádně dobře zdokumentovaná. Šimpanzi například uzavírají spojenectví při konfliktech, společně odhánějí protivníky a po hádce se usmiřují doteky, objímáním nebo vzájemným upravováním srsti. Takzvaný grooming odstraňuje parazity, ale jeho význam je širší: udržuje sociální vazby, snižuje napětí a vytváří vztahy, které se mohou hodit při budoucím sporu.
Studie šimpanzů v ugandském národním parku Kibale ukázaly, že jedinci si všímají, kdo jim věnoval čas při čištění srsti, a častěji mu později oplácejí stejnou péči. Podobné vztahy ovlivňují i sdílení potravy nebo podporu během konfliktu. Nejde přitom o přesné účetnictví. Zvířata nemusí vracet každou jednotlivou službu, spíše si vytvářejí dlouhodobý „společenský kredit“.
Pomoc se objevuje také u makaků a dalších opic. Matky i příbuzné samice někdy chrání mláďata před agresivními členy skupiny, zasahují do potyček a věnují pozornost jedincům po konfliktu. U bonobů, blízkých příbuzných šimpanzů, je známá vysoká míra spolupráce mezi samicemi, a to i mezi jedinci, kteří nejsou blízce příbuzní. Společné hledání potravy, sdílení a uklidňování po napětí pomáhají udržovat skupinu pohromadě.
Vědci však upozorňují, že ani u primátů není každé přátelské gesto důkazem čisté obětavosti. Pomoc může být ovlivněna hierarchií, věkem, pohlavím i tím, zda se dotyční v minulosti podporovali. Právě schopnost rozlišovat jednotlivé členy skupiny je jedním z důvodů, proč jsou sociální vztahy primátů tak složité.
Delfíni podpírají zraněné u hladiny
Nejvýraznější příklady pomoci přicházejí z mořského prostředí. Delfíni jsou schopni dlouho spolupracovat při lovu, obraně před predátory i péči o mláďata. Pozorovatelé opakovaně popsali situace, kdy zdraví jedinci podpírali nemocného nebo zraněného delfína a vytlačovali ho k hladině, aby se mohl nadechnout.
Delfín se musí vynořovat přibližně každých několik minut, i když přesný interval závisí na aktivitě a zdravotním stavu. Zvíře oslabené zraněním nebo vyčerpáním může mít problém udržet se nad vodou. V takovém případě se po jeho stranách objevují další delfíni, kteří ho nadnášejí tělem nebo ho jemně postrkují směrem vzhůru. V některých pozorováních se na podpoře střídali dva jedinci.
Známým případem je pozorování z roku 2008 u pobřeží Nového Zélandu, při němž byli delfíni spatřeni, jak pomáhají zraněnému členu skupiny dostat se k hladině. Podobné chování popsali biologové také u kosatek, které patří do stejné čeledi. U kytovců navíc existují silné rodinné vazby a mláďata zůstávají s matkami několik let, někdy i déle. Pomoc příbuznému tak může zvyšovat šanci, že přežije jedinec nesoucí společné geny.
Delfíní spolupráce ale nekončí u zraněných. Při lovu některé skupiny ženou ryby do kruhu, jiné vytvářejí vlny, které kořist vyplaví na břeh. Jedinci musí přesně načasovat své pohyby a tolerovat, že část potravy získají jejich společníci. Úspěch skupiny se v takových chvílích stává důležitější než okamžitý výkon jednotlivce.
Netopýři se dělí o potravu, která rychle mizí
Nejpřekvapivější doklad vzájemné pomoci přinesli výzkumníci z kolonií upírů bělořitých v tropické Americe. Tito netopýři se živí krví, kterou získávají především od hospodářských zvířat. Bez potravy mohou uhynout během několika dnů, protože si nevytvářejí velké energetické zásoby.
V kolonii proto funguje pozoruhodný systém sdílení. Netopýr, který se najedl, může vyvrhnout část natrávené krve a předat ji hladovému sousedovi. Příjemcem bývá často příbuzný, ale studie ukázaly, že pomoc směřuje i k nepříbuzným jedincům, s nimiž má dárce dlouhodobý vztah. Netopýři se navíc při sdílení nepotkávají náhodně. Vědci pozorovali, že si pamatují předchozí dárce i příjemce a častěji pomáhají těm, s nimiž se dříve vzájemně podporovali.
Výzkumy amerického biologa Geralda Wilkinsona z 80. let položily základ dnešnímu chápání tohoto chování. Pozdější pokusy v kontrolovaných koloniích ukázaly, že netopýři dokážou rozlišit známé jedince od cizích a že sdílení potravy souvisí s předchozími sociálními kontakty. Dlouhodobé vztahy se u nich vytvářejí prostřednictvím vzájemného čištění srsti, odpočinku v těsné blízkosti a opakované výměny potravy.
Proč se dárce vystavuje riziku, že příště sám nic nedostane? Odpovědí může být kombinace paměti a kontroly podvodníků. Jedinec, který opakovaně pouze přijímá a nikdy nepomáhá, může být v dalších situacích přehlížen. Takový mechanismus nevyžaduje lidské chápání spravedlnosti, stačí schopnost rozeznat spolehlivého partnera.
Empatie, stres a hranice zvířecí pomoci
U některých druhů se zdá, že na bolest nebo stres druhého reagují vlastním neklidem. Primáti po konfliktu často uklidňují poraženého jedince a delfíni mění chování, když člen skupiny vydává nouzové signály. Vědci ale pracují s opatrnými pojmy. Z pozorování lze usuzovat na citlivost k emočnímu stavu druhého, nikoli automaticky na plně rozvinutou empatii srovnatelnou s lidskou.
Solidarita má také své hranice. Zvířata pomáhají především uvnitř skupiny, kde se jedinci znají, sdílejí teritorium nebo mají společné potomky. Vůči cizímu zvířeti bývá reakce méně častá a někdy může převládnout soupeření. Pomoc navíc stojí energii a může zvýšit riziko útoku predátora. Evoluce proto zvýhodňuje takové chování jen tehdy, když jeho dlouhodobé výhody převáží náklady.
Právě v tom spočívá význam zvířecí solidarity. Nejde o romantickou představu, že se všechny druhy bezpodmínečně obětují pro druhé. Jde o soubor strategií, které umožňují přežít ve skupině: pečovat o příbuzné, udržovat užitečná spojenectví, pomáhat spolehlivým partnerům a reagovat na nouzi. U opic, delfínů i netopýrů se tak ukazuje, že spolupráce není výjimkou na okraji přírody, ale jedním z jejích důležitých mechanismů.