Kočka a voda: odpor není vrozený u všech jedinců
Představa, že všechny kočky vodu nesnášejí, je příliš zjednodušená. Některé si rády hrají s kapkami z kohoutku, jiné bez větších protestů projdou mělkou vanou a u několika plemen je zájem o vodu dokonce typický. Známým příkladem je turecká van, které se občas říká „plavecká kočka“. K vodě mívají podle zkušeností chovatelů blízko také bengálské kočky, mainské mývalí kočky nebo některé savanové kočky.
Nejde tedy jen o plemeno. Mnohem důležitější bývá konkrétní povaha zvířete a jeho zkušenosti z raného věku. Kočka, která se s vodou bezpečně seznámila už jako kotě, může koupání snášet lépe než dospělý jedinec, kterého někdo poprvé vložil do vany násilím. Svou roli hraje i prostředí, teplota vody, kluzký povrch nebo hlasitost tekoucího proudu.
Odmítání může vypadat různě: kočka uteče, začne syčet, škrábat nebo náhle ztuhne. Není to „rozmar“, ale obranná reakce na situaci, kterou zvíře nemá pod kontrolou. Kočka je sice predátor, zároveň je ale poměrně malé zvíře, které v neznámém prostředí rychle hledá možné ohrožení.
Co do chování vložila evoluce
Domácí kočka pochází především z populací kočky plavé. Její předci žili v suchých oblastech Blízkého východu a severní Afriky, kde nebylo tolik přirozených příležitostí k plavání jako v prostředí, v němž se vyvinuli například tygři nebo jaguáři. Kočka proto neměla silný evoluční důvod vodu aktivně vyhledávat. Neznamená to, že by se jí geneticky „bála“; spíš ji nepovažovala za běžnou a užitečnou součást života.
Pro kočkovité šelmy je přirozené pohybovat se tiše, rychle a s dokonalou kontrolou těla. Hlubší voda tyto schopnosti omezuje. Mokrá srst nasákne, ztěžkne a přilepí se k tělu. Zvíře se pak pohybuje pomaleji, hůř skáče a při útěku může přijít o část své obratnosti. Ve studené vodě navíc srst poskytuje menší tepelný komfort, protože voda odvádí teplo z těla podstatně rychleji než suchý vzduch.
Kočičí srst není pouhá ozdoba. Vytváří izolační vrstvu, pomáhá regulovat teplotu a chrání pokožku. U dlouhosrstých zvířat může být pocit mokré srsti ještě nepříjemnější: voda pronikne hluboko mezi chlupy, srst dlouho schne a při vysychání se snadno zacuchá. Kočce s podsadou může mokrý kožich zůstat nepříjemně vlhký celé hodiny.
Evoluce ale samozřejmě nevysvětluje všechno. Do chování koček vstupuje také citlivost na pachy, doteky a náhlé zvuky. Šampon změní pach, podle kterého se kočka běžně orientuje, sprcha vydává hlasitý proud a hladká vana jí nenabízí téměř žádnou možnost bezpečného úniku.
Proč je koupel pro kočku tak stresující
Kočka má velmi citlivý hmatový systém a mokrá srst stimuluje pokožku nezvyklým způsobem. Kapky se dostávají až k tělu, chlupy se lepí na kůži a při každém pohybu vzniká jiný tlak. Zvíře tak může zažívat nepříjemný pocit, který člověk při krátkém sprchování vůbec nezná.
Potíž bývá i v kluzkém dně vany nebo umyvadla. Kočka se snaží zapřít drápy, jenže hladký povrch jí neposkytuje dostatečnou oporu. Následný zápas může paniku ještě vystupňovat a skončit zraněním zvířete i člověka. Prudký proud vody namířený na hlavu situaci obvykle zhorší. Kočičí sluch je citlivější než lidský, a zvuk sprchy tak může být opravdu intenzivní.
Jedna špatná zkušenost se navíc může rychle zobecnit. Kočka, kterou někdo jednou násilím držel ve vaně, může později utíkat už při otevření dveří do koupelny nebo při zaslechnutí napouštěné vody. Někdy se stres projeví až po samotném koupání: zvíře se dlouho schovává, odmítá kontakt, méně jí nebo se nadměrně olizuje.
Rizikem je také prochladnutí, především u koťat, seniorů a nemocných koček. Normální tělesná teplota kočky se pohybuje přibližně mezi 38 a 39,2 stupně Celsia. Voda, která člověku připadá vlažná, může být pro zvíře nepříjemně studená. A příliš horká voda? Ta může poškodit citlivou pokožku a způsobit popáleniny.
Kdy je koupání skutečně nutné
Zdravá kočka se většinou bez pravidelného koupání obejde. O většinu péče se postará sama olizováním srsti. Pomáhá jí také pravidelné vyčesávání, které odstraní uvolněné chlupy, prach i část nečistot. Příliš časté mytí může narušit přirozenou ochrannou vrstvu kůže a vést k jejímu vysušení nebo podráždění.
Koupel může být nutná ve chvíli, kdy se kočka znečistí látkou, kterou by rozhodně neměla olizovat. Může jít například o olej, barvu, chemický čisticí prostředek nebo některý zahradní přípravek. V takové situaci je nejlepší co nejrychleji kontaktovat veterináře, protože správný postup závisí na konkrétní látce. Ne všechny chemikálie lze bezpečně odstranit vodou a některé mohou při kontaktu s kůží reagovat ještě nebezpečněji.
Důvodem ke koupání může být také kožní onemocnění, parazitární infekce nebo léčebný šampon předepsaný veterinářem. Některé kočky s omezenou pohyblivostí, obezitou či chronickým onemocněním už nedokážou udržovat srst čistou tak dobře jako dřív. U dlouhosrstých plemen pak koupel někdy pomůže odstranit nečistoty, které nejdou vyčesat.
Má-li kočka mastnou srst, silný zápach, lysiny, strupy nebo se intenzivně škrábe, nestačí problém řešit jen kosmetickou koupelí. Za těmito příznaky může být alergie, plíseň, paraziti či hormonální onemocnění. Příčinu by měl posoudit veterinář.
Jak kočku umýt s co nejmenším stresem
Nejbezpečnější je všechno připravit ještě předtím, než kočku do koupelny přinesete. Hodí se mělké umyvadlo nebo vana, na jejichž dno položíte protiskluzovou podložku. Napusťte jen několik centimetrů vody o teplotě přibližně 37 až 38 stupňů Celsia. Kočka by přitom měla stát pevně na všech čtyřech tlapkách.
Vodu je lepší nabírat do nádoby než na zvíře pouštět silný proud sprchy. Nejprve namočte tělo od krku směrem dozadu, zatímco hlava, oči, uši a nos zůstanou suché. Použít se smí pouze šampon určený pro kočky. Lidské šampony mají jiné pH a mohou zvířeti podráždit kůži. Nebezpečné mohou být také některé esenciální oleje obsažené v domácích přípravcích.
Po umytí je nutné šampon důkladně vymýt, protože jeho zbytky by kočka při čištění srsti pozřela. Potom ji jemně zabalte do ručníku a osušte bez prudkého tření. Fén použijte jen tehdy, pokud ho zvíře snáší, vždy na nejnižší teplotu a z dostatečné vzdálenosti. Kočka by měla zůstat v teplé místnosti bez průvanu, dokud srst úplně neuschne.
Jakmile začne silně bojovat, je lepší koupání přerušit, než ji dál držet násilím. U agresivní, velmi vystresované nebo silně znečištěné kočky může být bezpečnější profesionální péče po dohodě s veterinářem. Koupání není zkouška poslušnosti. Smyslem je odstranit nečistotu nebo pomoci při léčbě, ne změnit přirozený vztah zvířete k vodě.
Kočky, které vodu vyhledávají
Zájem o vodu se může objevit už v kotěcím věku, kdy si zvíře hraje s kapkami a postupně si zvyká na nové podněty. U některých koček se přidává také genetická predispozice nebo původ plemene. Turecká van byla historicky spojována s oblastí kolem jezera Van, přesto ani u ní neplatí, že každý jedinec bude rád plavat. Bengálské kočky zase často zkoumají tekoucí vodu a mohou si hrát v umyvadle. To ale ještě neznamená, že bez protestů přijmou šamponování.
Rozdíl je i mezi dobrovolným kontaktem s vodou a nucenou koupelí. Kočka může nadšeně strkat tlapku pod kohoutek, ale současně odmítat ponoření celého těla. V prvním případě pro ni voda znamená hru a možnost kontroly. Při koupání je však držena na kluzkém místě, a to je úplně jiná situace.
Majitelé mohou bezpečný vztah k vodě podpořit mělkou miskou, fontánkou nebo hračkou plovoucí na hladině. Kočku ale není vhodné do vody strkat ani ji trestat za úlek. Pokud má zvíře čistou srst a veterinář koupel nedoporučil, obvykle k ní není žádný zdravotní důvod. U většiny koček tak zůstane nejlepší péčí kartáč, čisté prostředí a možnost rozhodnout si, kdy se k vodě přiblíží.
