Pes, který na procházce hltá stébla trávy a o pár minut později vyzvrací zelenou hmotu, není nijak výjimečný. Majitelé si často říkají, že si tak zvíře „čistí žaludek“ nebo se záměrně snaží vyvolat zvracení. Vědecké poznatky ale ukazují poněkud složitější obraz: většina psů, kteří okusují rostliny, předtím nevypadá nemocně a po snědení trávy vůbec nezvrací.
Tráva není spolehlivý lék ani důkaz nemoci
Požírání trávy patří k běžným projevům psího chování. V průzkumu citovaném ve veterinární literatuře většina majitelů uvedla, že jejich pes někdy jedl rostliny, a přibližně polovina tento zvyk vídala pravidelně. Zvracení po požití rostlin se přitom objevovalo jen u menší části zvířat. Výsledky se sice mezi studiemi liší podle věku, plemene i způsobu pozorování, na jednom se ale v zásadě shodují: pes obvykle nežere trávu proto, aby automaticky vyvolal zvracení.
Vysvětlení může být mnohem prostší. Tráva obsahuje vodu a nestravitelnou vlákninu, která ovlivňuje objem i pohyb obsahu v trávicím traktu. Některé psy láká chuť, vůně nebo struktura čerstvých stébel. Roli může sehrát také nuda, zvyk, stres či přirozená potřeba zkoumat okolí. U některých zvířat se okusování trávy objevuje hlavně na jaře, kdy je mladá a šťavnatá.
Jestli pes sní několik stébel, chová se normálně, má chuť k jídlu a nezvrací opakovaně, obvykle není důvod k panice. Ani samotná zelená barva zvratků nemusí znamenat vážný problém. Často pochází z rozdrcené trávy, případně ze žluči, která se při prázdnějším žaludku dostává do žaludku a následně i do zvratků.
Co se skutečně děje v žaludku
Psí žaludek potravu mechanicky promíchává a pomocí kyseliny a trávicích enzymů ji připravuje k průchodu do tenkého střeva. Rostlinná vlákna trávy se však rozkládají jen omezeně. Když jich pes spolkne větší množství, mohou vytvořit objemnou a špatně stravitelnou masu. Žaludeční stěna se podráždí mechanicky, nikoli nutně kvůli nějaké nemoci, a nervové signály spustí zvracivý reflex.
Zvracení je aktivní proces. Nejdřív přichází nevolnost, slinění, olizování pysků, polykání naprázdno nebo neklid. Následně se stáhnou břišní svaly a bránice a obsah žaludku je vytlačen jícnem ven. U psa k tomu může dojít během několika minut po sežrání trávy, ale také až s odstupem — například ve chvíli, kdy se rostlinná hmota smísí s potravou.
Je důležité rozlišovat mezi zvracením a regurgitací. Při regurgitaci se potrava vrací z jícnu bez výrazného úsilí, často krátce po jídle a téměř v nezměněné podobě. Pes předtím obvykle nevypadá nevolně a nemá silné stahy břicha. Opakovaná regurgitace může souviset s onemocněním jícnu a je důvodem k veterinárnímu vyšetření, i když se majitel původně domnívá, že pes jen „vyhodil trávu“.
Kdy může tráva upozorňovat na problém
Jednorázové zvracení po procházce bývá méně závažné než zvracení opakované nebo změna chování. Zpozornět je dobré u psa, který začne trávu vyhledávat nezvykle často, hltavě ji pojídá a zároveň se olizuje, slintá, odmítá potravu nebo působí bolestivě. Takové příznaky mohou doprovázet podráždění žaludku, dietní chybu, střevní parazity, zánět slinivky břišní nebo jiné onemocnění.
Veterináře je vhodné kontaktovat bez zbytečného odkladu, pokud pes:
- zvrací opakovaně během několika hodin nebo nedokáže udržet ani malé množství vody,
- má ve zvratcích krev, tmavou hmotu připomínající kávovou sedlinu nebo výrazně černou stolici,
- je apatický, kolabuje, třese se, má horečku nebo viditelně trpí bolestí,
- má nafouklé a napjaté břicho nebo se opakovaně snaží zvracet, ale nic nevychází,
- mohl pozřít jed, chemikálii, léky, cizí předmět či velké množství trávy,
- jde o štěně, velmi starého psa nebo zvíře s dlouhodobým onemocněním.
Neúspěšné dávení spolu s nafouklým břichem je obzvlášť naléhavé. Může jít o torzi žaludku, život ohrožující stav, při kterém se žaludek naplní plynem a otočí. Riziko je vyšší u velkých a hlubokohruďých plemen, například u německých dog, irských vlkodavů nebo dobrmanů. Vyloučit ho však nelze u žádného psa.
Riziko není jen v žaludku, ale i na trávníku
Čerstvá tráva sama o sobě většinou nebývá pro psa toxická. Nebezpečí ale číhá na plochách ošetřených herbicidy, insekticidy nebo hnojivy. Po aplikaci těchto přípravků se zvíře může otrávit nejen pozřením stébel, ale také olizováním tlapek. Na veřejných místech navíc hrozí kontakt s výkaly jiných psů a následné pozření vajíček či cyst některých parazitů.
Potíže mohou způsobit i ostré části rostlin. Osiny a další bodavé travní části se mohou zapíchnout do tlamy, mezi prsty nebo proniknout do zvukovodu. Pokud pes po procházce intenzivně kašle, dáví se, tře si tlamu packou, kulhá nebo si opakovaně olizuje jedno místo, je dobré ho prohlédnout. Při podezření na zapíchnuté těleso pak vyhledejte veterináře. Hluboko uloženou osinu není bezpečné vytahovat pinzetou bez zkušeností.
Majitel by také neměl psovi záměrně nabízet trávu z neznámého místa ve snaze vyvolat zvracení. Tráva není kontrolovaná léčba a neodstraní jed ani cizí předmět. Domácí vyvolávání zvracení může být v některých situacích nebezpečné — například po požití žíraviny, ostrého předmětu nebo látky, která by při návratu poškodila jícen.
Jak postupovat doma a co sledovat
Po jednorázovém zvracení je nejdůležitější zachovat klid a psa pozorovat. Není vhodné hned mu nabídnout velkou misku vody ani plnou porci jídla, protože by mohl zvracet znovu. Vodu podávejte po malých dávkách; pokud ji opakovaně neudrží, je na místě zavolat veterináři. O délce případné krátké pauzy v krmení je lepší rozhodnout podle věku, velikosti a zdravotního stavu psa, ne podle univerzálního návodu z internetu.
Bez doporučení odborníka nepodávejte lidské léky proti nevolnosti, bolesti ani průjmu. Některé běžné přípravky jsou pro psy toxické, jiné mohou zamaskovat příznaky závažného onemocnění. Veterináři pomůže co nejpřesnější popis: kolikrát pes zvracel, kdy naposledy jedl, jak zvratky vypadaly, zda měl průjem a co mohl venku sežrat. Při podezření na otravu se hodí přinést obal přípravku nebo fotografii rostliny.
Praktická prevence spočívá v tom, že budete psa vodit na místa, kde tráva není chemicky ošetřená, a naučíte ho na povel odvést pozornost od rostlin. Pokud okusuje trávu při každé procházce, sledujte, zda se toto chování neváže na dlouhé hladovění, stres nebo nedostatek podnětů. Přetrvávající či zhoršující se potíže ale nejsou vhodné pro domácí experimentování. Rozhodující je vyšetření, které odliší běžnou reakci na vlákninu od nemoci vyžadující léčbu.
