Suchozemská želva vypadá jako ideální zvíře pro člověka, který nechce řešit štěkání, chlupy ani každodenní mazlení. Tenhle dojem většinou vydrží do chvíle, kdy přijde na řadu UVB záření, vápník, zimování a velikost výběhu. Želva je tichá, ale rozhodně ne bezúdržbová. Některé chyby nejsou vidět hned. Ukládají se postupně a po měsících se mohou projevit deformovaným krunýřem, měkkými kostmi nebo potížemi s ledvinami.
Začátečníci často volí želvu zelenavou (Testudo hermanni), želvu žlutohnědou (Testudo graeca) nebo želvu čtyřprstou (Testudo horsfieldii). Podobají se jen na první pohled. Čtyřprstá želva pochází ze suchých oblastí s velkými teplotními rozdíly a dlouhodobě vlhké, špatně větrané prostředí jí nesvědčí. Zelenavá želva může naopak v některých podmínkách využívat vlhčí mikroklima, hlavně v mladém věku. Podle fotografie z inzerátu se druh určuje dost nejistě, takže nákup bez jasného původu a označení bych osobně neriskoval.
Jak zařídit místo k životu
Malé plastové terárium může posloužit jako přechodný domov pro mládě. Dospělé želvě ale nestačí. Zelenavá želva může dorůst přes dvacet centimetrů a potřebuje prostor, kde se opravdu projde. U menšího jedince se jako rozumný základ často uvádí vnitřní plocha kolem 120 × 60 centimetrů. Větší prostor se udržuje snáz a želva v něm lépe využije teplotní rozdíly. Jakmile to počasí dovolí, venkovní výběh bývá cennější než drahé terárium plné techniky.
Výběh musí chránit želvu před útěkem i před predátory. Podhrabání zvládne překvapivě rychle a nízký dřevěný rámeček ji obvykle dlouho nezdrží. Stěny je vhodné zapustit do země nebo doplnit pevnou zábranou. Shora se hodí pletivo, především u mláďat. Kuna, liška nebo velký krkavec si s malou želvou poradí bez velkého přemýšlení.
Uvnitř vzniká teplotní gradient, tedy teplé a chladnější místo, mezi nimiž se želva pohybuje podle potřeby. Pod výhřevem bývá u běžných středomořských druhů přibližně 30 až 35 °C. Druhá strana může mít přes den zhruba 22 až 26 °C. V noci teplota často klesá k 18 až 20 °C, pokud nejde o nemocné nebo velmi mladé zvíře. Jediná hodnota naměřená uprostřed terária toho moc neukáže. Želva si potřebuje vybrat sama.
Výhřevná žárovka dodává teplo, UVB zdroj však nenahradí. UVB záření pomáhá želvě vytvářet vitamin D3, který je potřebný pro využití vápníku. Při jeho nedostatku se mohou objevit měkké kosti, deformace krunýře nebo změny na čelisti. Trubice či výbojka musí mít vhodnou intenzitu a být ve správné vzdálenosti. Přes sklo UVB prakticky neprojde. Zrádné je také to, že stará žárovka dál svítí, i když už neposkytuje dostatečné záření. Podle typu se mění přibližně po šesti až dvanácti měsících a řídil bych se hlavně pokyny výrobce.
Substrát by neměl prášit, řezat ani lákat k polykání. Používá se například směs zeminy bez hnojiv, písku a jílovité složky, která drží tvar a umožňuje hrabání. Čisté piliny, kočkolit nebo některé dřevěné štěpky jsou horší volba. Želva při krmení občas spolkne i část podkladu a opakované přijímání nevhodného materiálu může skončit neprůchodností střev. V prostoru by měl být úkryt, kámen pod lampou, několik nerovností a stabilní mělká miska s vodou.
Co dávat do misky a co sledovat
Jídelníček nestojí na salátu ze supermarketu. Suchozemské želvy jsou uzpůsobené na vláknitou a spíš chudší potravu z plevelných rostlin. Vhodná bývá pampeliška, jitrocel, ptačinec, čekanka, sléz nebo listy ostružiníku. Pestrá strava v tomto případě neznamená střídání několika druhů kupované zeleniny. Ledový salát má málo vlákniny a ovoce zase hodně cukru. Kousek jahody nebo rajčete občas nevadí, pravidelná dávka už může rozházet trávení.
U býložravých želv se obvykle hlídá poměr vápníku a fosforu ve prospěch vápníku, přibližně kolem 2 : 1. V praxi může posloužit sépiová kost nebo vhodný vápníkový prášek. S doplňky bych ale zacházel opatrně. Vyšší dávka neznamená automaticky lepší ochranu a může zatěžovat organismus, hlavně ledviny. Mláďata rostou rychle, takže potřebují pravidelnou potravu, ne však misku plnou bez přestávky. Příliš rychlý růst souvisí s hrbolatým, pyramidovitým krunýřem.
Znám případ mláděte, které dostávalo hlavně polníček a jednou za čas banán. Jedlo s chutí, běhalo a první měsíce vypadalo zdravě. Při veterinární kontrole se ale ukázalo, že růst není v pořádku, a změnit se muselo krmení, vlhkost i osvětlení. Přesná čísla jsou užitečná, jenže sama o sobě nestačí. Nejsem veterinář a u některých detailů bych se bez kontroly odborníka nespoléhal pouze na vlastní odhad. Pomáhá pravidelné vážení, sledování trusu, aktivity a dýchání.
Želva musí mít přístup k vodě a podle druhu také možnost pravidelného namočení v mělké vlažné vodě. U mláďat v suchém vnitřním chovu se někdy používá koupání jednou až dvakrát týdně, četnost však závisí na druhu, věku i hydrataci. Voda nesmí sahat nad spodní okraj krunýře. I nádoba, která člověku připadá skoro prázdná, může být pro malou želvu nebezpečná.
Nechutenství mimo přirozené období klidu, výtok z nosu, sípání, zavřené nebo oteklé oči, průjem a výrazná apatie patří mezi varovné signály. Měkký plastron také není vlastnost, kterou by bylo rozumné jen pozorovat. Odmítání potravy samo o sobě neříká, co se děje. Příčinou může být nízká teplota, paraziti, infekce, dehydratace i potíže s ledvinami. Vyplatí se hledat veterináře, který se věnuje plazům, protože zkušenost se psy a kočkami ještě neznamená dobrou orientaci v metabolismu želv. Při pořízení zvířete dává smysl vstupní vyšetření a vyšetření trusu.
Zimní klid není obyčejné vypnutí lampy
Zimování se týká jen některých druhů a zdravá musí být také konkrétní želva. Nemocné, podvyživené nebo čerstvě dovezené zvíře se do chladu nedává jen proto, že přišel listopad. U druhů, které zimují, se teplota obvykle drží mezi 4 a 8 °C. Vytápěný pokoj není vhodná náhrada: želva tam sice zpomalí, ale dál spotřebovává zásoby. Příprava začíná několik týdnů předem omezením potravy a kontrolou zdravotního stavu. Během zimování se pravidelně váží, jinak člověk jen hádá, zda ztráta hmotnosti zůstává bezpečná.
U dokladů a původu zvířete bych byl stejně opatrný jako u vybavení. Některé druhy podléhají pravidlům CITES a chybějící dokumentace může později zkomplikovat veterinární péči i samotné držení želvy.
Bez venkovního výběhu, dostatečného prostoru a ochoty kontrolovat podmínky každý den bych si želvu zatím nepořizoval.
