Deglobalizace není konec světového obchodu
Deglobalizace znamená oslabování modelu, v němž se jednotlivé části výrobku vyrábějí na několika kontinentech podle toho, kde jsou nejnižší náklady. Typickým příkladem je elektronika: vývoj probíhá v Evropě nebo Spojených státech, součástky vznikají v několika asijských zemích a konečná montáž se soustřeďuje především v Číně, Vietnamu či Malajsii.
Neznamená to ale, že se výroba kompletně vrátí do Evropy. Firmy spíš zkracují a rozdělují dodavatelské řetězce. Část produkce zůstává v Asii, další závody vznikají ve střední Evropě, Turecku nebo v severní Africe. V praxi se prosazují strategie označované jako nearshoring, tedy přesun výroby blíže zákazníkům, a friendshoring, při němž podniky dávají přednost politicky spolehlivějším partnerům.
Podle údajů Světové banky připadala v posledních letech na Čínu přibližně třetina celosvětové průmyslové přidané hodnoty. Evropské firmy jsou přitom na čínských dodávkách závislé například u elektroniky, solárních panelů, baterií, chemických surovin a některých léčiv. Cílem evropské politiky proto není úplná soběstačnost, ale snížení rizika, že jediný dodavatel nebo jedna země ochromí celý průmysl.
Pandemie odhalila cenu příliš dlouhých řetězců
Rozhodující impuls přišel během pandemie covidu-19. Uzavřené továrny v Asii, nedostatek kontejnerů a přetížené přístavy vedly ke zpoždění dodávek a skokovému růstu nákladů. Cena přepravy standardního čtyřicetistopého kontejneru z Číny do severní Evropy se v roce 2021 podle indexu Drewry krátce přiblížila 14 tisícům dolarů. Před pandemií se přitom pohybovala přibližně kolem 1 500 dolarů.
Dopad pocítili výrobci automobilů, nábytku, domácích spotřebičů i stavebních materiálů. Automobilky například nemohly dokončit vozy kvůli chybějícím polovodičům, přestože měly k dispozici většinu ostatních dílů. Stačil výpadek jedné malé součástky a výroba celého automobilu se zastavila.
Válka na Ukrajině a následná energetická krize přinesly další problém. Evropské podniky zjistily, že dlouhodobé smlouvy s levnými dodavateli neřeší riziko politických sankcí, embarg ani prudkého růstu cen energií. Napětí mezi Spojenými státy a Čínou navíc zvyšuje nejistotu kolem technologií, čipů a kritických surovin.
Firmy proto začaly držet větší zásoby a hledat alternativní dodavatele. Oproti modelu „just in time“, který počítal s dodávkou součástek přesně ve chvíli, kdy je továrna potřebuje, je to samozřejmě dražší. Zároveň se ukázalo, že několikacentová úspora na jednom dílu nemusí vyvážit miliardové ztráty při přerušení výroby.
Evropa podporuje čipy, baterie i kritické suroviny
Evropská unie přesun výroby podporuje dotacemi, daňovými úlevami a novými pravidly. Evropský akt o čipech má mobilizovat přibližně 43 miliard eur veřejných a soukromých investic. Cílem je zvýšit podíl Evropy na světové výrobě polovodičů z jednotek procent na zhruba 20 procent do roku 2030.
V Německu vzniká továrna společnosti Intel u Magdeburku, i když se její původně plánovaný harmonogram změnil a projekt čelí finančním i strategickým otázkám. V Drážďanech rozšiřují kapacity výrobci polovodičů, mimo jiné společnost Infineon. Významnou roli mají také závody na výrobu automobilových čipů v Německu, Francii a Itálii.
Podobný vývoj sledujeme také u evropského bateriového průmyslu. Ve Švédsku, Německu, Maďarsku, Polsku a dalších zemích vznikají gigafactory pro baterie do elektromobilů. Evropská komise zároveň prosazuje pravidla, podle nichž má do roku 2030 v EU vznikat nejméně 10 procent spotřebovávaných kritických surovin, 40 procent se má zpracovávat v Evropě a 25 procent recyklovat. U žádné strategické suroviny by navíc neměla unijní závislost na jediné třetí zemi překročit 65 procent.
Česko se do změny zapojuje především prostřednictvím automobilového průmyslu, výroby elektroniky a strojírenství. Výhodou je poloha u německých odběratelů, hustá síť dodavatelů a zkušená pracovní síla. Na druhé straně stojí vysoké ceny energií, nedostatek zaměstnanců a pomalejší povolování nových staveb. Pro české podniky proto nejde jen o návrat montážních linek, ale také o investice do automatizace, vývoje a výroby přesnějších komponentů.
Co to znamená pro ceny v obchodech
Přesun výroby do Evropy obvykle zvyšuje přímé výrobní náklady. Mzdy, energie, ekologické standardy i náklady na bezpečnost práce jsou v EU vyšší než v řadě asijských zemí. Evropský výrobce sice může těžit z kratší dopravy a rychleji reagovat na poptávku, jeho výrobek však bývá dražší už při opuštění továrny.
Rozdíl je nejvíc patrný u zboží s vysokým podílem ruční práce, například u textilu, obuvi nebo jednoduché elektroniky. U trička, které se v Asii vyrábí za několik eur, by evropská produkce mohla cenu výrazně zvýšit. U automobilu, průmyslového stroje nebo domácího spotřebiče je vliv mezd menší, protože větší část ceny tvoří materiál, vývoj, software a prodejní náklady.
Krátkodobě se zdražení může projevit i u zboží, které se přímo v Evropě nevyrábí. Firmy započítávají náklady na dvojí dodavatelské smlouvy, skladování a záložní kapacity. Když například výrobce místo jedné továrny využívá tři menší závody v různých zemích, platí víc za logistiku i kontrolu kvality. Tyto náklady se zpravidla promítají do velkoobchodních a následně maloobchodních cen.
V některých případech však lokalizace výroby ceny naopak stabilizuje. Kratší doprava znamená menší citlivost na výkyvy cen lodní přepravy, uzavření průplavů nebo zpoždění v přístavech. Výroba blíže zákazníkovi navíc umožňuje rychleji doplňovat sklady a snižuje riziko, že obchodník bude v době vysoké poptávky prodávat nedostatkové zboží za výraznou přirážku.
Evropa bude platit za odolnější průmysl
Největší otázkou zůstává, kdo náklady na deglobalizaci ponese. Část zaplatí firmy nižší marží, část zákazníci prostřednictvím vyšších cen a část státy z veřejných rozpočtů. Dotace mohou přilákat výrobní závod, zároveň ale vytvářejí tlak na rozpočty a mohou vést k soutěži mezi zeměmi o stejné investice.
Návrat výroby navíc automaticky neznamená vznik velkého počtu pracovních míst. Nové evropské továrny bývají často vysoce automatizované. Potřebují méně montážních pracovníků, zato více techniků, programátorů a odborníků na řízení výroby. Pro regiony to představuje příležitost, ale také nutnost změnit vzdělávání a rekvalifikace.
Proměna dodavatelských řetězců proto bude nerovnoměrná. Výroba čipů, baterií, zdravotnického vybavení nebo obranné techniky má strategický význam a může získat silnou veřejnou podporu. U levného oblečení, hraček a části běžné elektroniky zůstane výroba pravděpodobně rozložena po celém světě, protože cenový rozdíl mezi Evropou a Asií je příliš velký.
Spotřebitel tak bude stále častěji volit mezi levnějším produktem z dlouhého řetězce a dražším zbožím vyrobeným blíže. Do rozhodování se vedle ceny promítnou dostupnost, rychlost dodání, opravitelnost a původ komponentů. Deglobalizace tedy nemění jen mapu továren, ale i způsob, jakým firmy kalkulují riziko a jak zákazníci posuzují hodnotu výrobku.
