Ruský plyn z Evropy nezmizel
Po začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 se Evropská unie pustila do největší energetické proměny za několik desetiletí. Dodávky ruského plynu proudícího plynovody klesly zhruba ze 140 miliard metrů krychlových v roce 2021 na přibližně 42 miliard v roce 2023. Rusko však z evropského trhu nezmizelo. Část potrubních dodávek dál proudí přes Turecko a Ukrajinu a výrazněji se prosadil také dovoz zkapalněného zemního plynu.
Podle údajů Evropské komise a analýz energetických institucí tvořil ruský plyn v roce 2024 přibližně pětinu dovozu plynu do EU. Celkový objem ruských dodávek se odhadoval na více než 50 miliard metrů krychlových, z toho zhruba 17 až 18 miliard připadalo na LNG. Přesná čísla se ale liší podle metodiky i podle toho, zda statistiky započítávají jen plyn dodaný přímo, nebo také obchodní přesuny v rámci evropského trhu.
Oproti minulosti je rozdíl především v tom, že ruský plyn už není dominantním zdrojem evropské spotřeby. Evropské země ho přesto stále nakupují, i když současně tvrdí, že se od ruské energetiky osvobozují. Důvodů je několik: dlouhodobé kontrakty, omezená nabídka na světovém trhu, potřeba stabilizovat ceny a také skutečnost, že na ruský LNG se po dlouhou dobu nevztahoval úplný zákaz dovozu.
LNG míří hlavně do Francie, Španělska a Belgie
Nejviditelnější část tohoto obchodu představují tankery s ruským LNG. Zkapalněný plyn se vyrábí především v závodě Jamal LNG na ruském poloostrově Jamal, který provozuje společnost Novatek spolu s partnery z Francie, Číny a dalších zemí. Po ochlazení na zhruba minus 162 stupňů Celsia se plyn přepravuje lodí do evropských terminálů. Tam se znovu mění na plynné skupenství a vstupuje do evropské sítě.
Mezi největší evropské odběratele ruského LNG v posledních letech patřily Francie, Španělsko a Belgie. Ruské dodávky přijímaly francouzské terminály v Dunkerku, Montoiru-de-Bretagne a dalších přístavech, stejně jako španělské terminály a belgický přístav Zeebrugge. Část plynu se po vyložení spotřebuje v dané zemi, další část putuje potrubím do Německa, Itálie, Nizozemska nebo střední Evropy.
Neznamená to ovšem, že by každá molekula dorazila do cíle pod ruskou vlajkou. V terminálu se plyn smíchá s dalšími dodávkami a následně se prodává prostřednictvím obchodních smluv. Pro spotřebitele je proto prakticky nemožné určit jeho původ. Obchodníci mohou plyn prodávat podle místa dodání, nikoli podle skutečné země těžby.
Právě na této vlastnosti stojí část tvrzení o „překupování“. Ruský LNG může být přijat v evropském přístavu, následně prodán jiné firmě a fyzicky doputovat do jiného státu. Evropské statistiky přitom často zaznamenají zemi, odkud zásilka připlula, nikoli konečného spotřebitele.
Kdo na obchodu vydělává
Prvním a největším příjemcem je ruský producent. Evropský odběratel za LNG zaplatí podle smlouvy nebo aktuální tržní ceny. Peníze se pak prostřednictvím daní, licencí a dividend dostávají k ruskému státu a firmám napojeným na těžební průmysl. Evropské země tím nepřímo pomáhají financovat odvětví, které je pro ruský rozpočet významným zdrojem příjmů.
Na dodávkách ale vydělávají i vlastníci lodí, provozovatelé terminálů, pojišťovny, přístavní společnosti a obchodníci s energiemi. LNG se prodává v několika krocích. Náklad může koupit evropská energetická firma, obchodník ho přeprodá jiné společnosti a terminál si účtuje poplatek za vyložení a zplynění. Konečná cena tedy není jen cenou ruské suroviny.
Důležitou roli mají také státy, přes jejichž území nebo přístavy plyn prochází. Francie, Belgie a Španělsko získávají příjmy z provozu terminálů i souvisejících služeb. Turecko inkasuje tranzitní poplatky za část plynu proudícího přes TurkStream a zároveň se snaží posilovat své postavení regionálního energetického uzlu. Ankara tvrdí, že plyn dodávaný přes její síť lze na evropském trhu obchodovat jako směs z více zdrojů. To však neznamená, že by se ruský původ konkrétního objemu fyzicky ztratil.
Podobná otázka se týká takzvaných swapových obchodů. Země může odebrat plyn z jedné sítě a jiný objem poslat dál, přičemž obchodně se dodávka vykáže jako ázerbájdžánská, turecká nebo evropská. Bez podrobné dokumentace proto nelze spolehlivě určit, zda jde o skutečně nový zdroj, nebo jen o přesměrovaný a smíchaný plyn.
Proč se dovoz nezakázal okamžitě
Evropská unie po roce 2022 zavedla řadu sankcí proti ruskému energetickému sektoru, úplný zákaz dovozu plynu však dlouho nepřijala. U ropy bylo možné dodávky poměrně rychle nahradit jinými producenty a využít strategické zásoby. U plynu je situace složitější. LNG potřebuje speciální terminály, dlouhodobé kontrakty a dostatečné kapacity na světovém trhu.
Evropa proto nakupovala více LNG ze Spojených států, Kataru, Norska a Afriky. Zároveň ale rostla konkurence s asijskými odběrateli. V letech 2022 a 2023 vedla snaha naplnit zásobníky před zimou k prudkému růstu cen. Ruský LNG byl pro některé firmy dostupný a obchodně výhodný, protože na rozdíl od potrubního plynu nemusel proudit přes území zasažená válkou.
Evropská pravidla se mezitím zpřísnila. Sankční balíček přijatý v roce 2024 zakázal od března 2025 překládání ruského LNG v evropských přístavech za účelem další přepravy do třetích zemí. Omezení se týká například překládání nákladu z ledových tankerů na běžné lodě, které dříve často probíhalo v belgickém Zeebrugge. Samotný dovoz ruského LNG do EU tím ale okamžitě zakázán nebyl.
Evropská komise následně představila plán úplného ukončení dovozu ruského plynu. Počítá s postupným zákazem nových kontraktů, omezením krátkodobých nákupů a pozdějším ukončením dlouhodobých smluv. Členské státy přitom musí zajistit, aby během přechodu neohrozily zásobování domácností a průmyslu.
Potrubí: Maďarsko a Slovensko zůstávají výjimkou
U potrubního plynu je situace jiná než u LNG. Maďarsko dál odebírá ruský plyn přes TurkStream a balkánskou trasu. Budapešť má s Gazpromem dlouhodobé smlouvy a opakovaně žádá výjimku z evropských omezení. Premiér Viktor Orbán tvrdí, že nahradit ruský plyn by bylo pro maďarské domácnosti i průmysl příliš drahé.
Ruský plyn proudí také na Slovensko, především přes Turecko a dále přes Bulharsko a Srbsko. Po zastavení tranzitu přes Ukrajinu na začátku roku 2025 význam jižní trasy ještě vzrostl. Slovenská vláda upozorňuje na riziko růstu cen a nedostatku, kritici však namítají, že pokračující závislost omezuje evropský tlak na Moskvu.
Česká republika je v jiné situaci. Po roce 2022 výrazně změnila dodavatelskou strukturu a plyn nakupuje především z Norska a prostřednictvím LNG terminálů v Nizozemsku a Německu. To ale neznamená, že lze v evropské síti fyzicky oddělit všechny ruské molekuly. Český odběratel může nakupovat plyn z trhu, kde se různé zdroje mísí. Rozhodující je proto původ kontraktu a dodavatelský řetězec, nikoli možnost sledovat každou jednotlivou molekulu.
Cesta k nezávislosti vede přes smlouvy i infrastrukturu
Evropská závislost na ruském plynu se nezmění jediným politickým prohlášením. Klíčové bude ukončení dlouhodobých kontraktů, rozšíření LNG terminálů, posílení propojení mezi státy a rychlejší výstavba obnovitelných zdrojů. Stejně důležité je snižovat spotřebu prostřednictvím zateplování budov, tepelných čerpadel a úspornějšího průmyslu.
Obchodníci mezitím budou hledat cesty, jak dodávky přesměrovat. Ruský plyn může putovat přes nové trasy, měnit vlastníka nebo se smíchat s jiným plynem. Proto nestačí sledovat jen vlajku tankeru či název posledního přístavu. K posouzení skutečné závislosti je nutné znát producenta, původ suroviny, typ smlouvy, přepravní trasu i to, kdo z obchodu inkasuje.
Evropa tedy ruský plyn nakupuje v menším množství než před válkou, úplné odříznutí však zatím nenastalo. Dokud budou evropské firmy uzavírat kontrakty s ruskými producenty a členské státy ponechají otevřené terminály i potrubní trasy, budou z tohoto obchodu profitovat nejen evropští překupníci a provozovatelé infrastruktury, ale také ruské energetické společnosti a státní rozpočet.