Green Deal není jedna faktura
Evropská klimatická politika, známá jako Green Deal, má do roku 2030 snížit čisté emise Evropské unie nejméně o 55 procent oproti roku 1990. Do roku 2050 pak má EU dosáhnout klimatické neutrality. Pro Českou republiku to znamená změny v energetice, průmyslu, dopravě, zemědělství i bydlení. Nejde ale o jediný poplatek, který by každý občan jednoduše zaplatil státu. Ve skutečnosti půjde o kombinaci investic, vyšších nebo naopak nižších provozních nákladů a veřejné podpory.
České domácnosti pocítí náklady hlavně prostřednictvím cen energií, paliv a výrobků. Část peněz se promítne do státního rozpočtu, z něhož se financují dotace, modernizace sítí a sociální kompenzace. Další část ponesou firmy. Ty budou investovat do čistších technologií a své náklady mohou postupně promítnout do cen zboží a služeb.
Přesnou částku na jednoho obyvatele proto spočítat nejde. Záleží, jestli do výpočtu zahrneme jen přímé výdaje domácností, nebo také veřejné investice a náklady podniků. Rozdíl přitom může činit desítky tisíc korun ročně.
Emisní povolenky mohou zdražit benzin i vytápění
Nejkonkrétnější novou položkou je systém ETS2. Od roku 2027 má zahrnout emise z vytápění budov a silniční dopravy. Povolenky nebudou kupovat přímo domácnosti, nýbrž dodavatelé paliv. Ti ale náklady pravděpodobně promítnou do cen plynu, uhlí, topných olejů, benzinu a nafty. Evropská pravidla zároveň umožňují odsunout start na rok 2028, pokud budou ceny energií mimořádně vysoké.
Kolik nakonec zaplatíme, bude záležet na trhu s povolenkami. Při ceně 45 eur za tunu oxidu uhličitého, s níž pracují některé modelové výpočty, by emisní složka vycházela přibližně na 2,50 až 3 koruny za litr benzinu či nafty. To je ještě před započtením daně z přidané hodnoty a obchodní marže. Pokud by cena stoupla na 100 eur za tunu, mohl by se dopad přiblížit 5,50 až 6 korunám za litr.
U zemního plynu by při ceně 45 eur za tunu šlo orientačně o několik desítek haléřů za kilowatthodinu včetně dalších daňových dopadů. Domácnost se spotřebou 20 megawatthodin plynu ročně by tak mohla zaplatit o několik tisíc korun více. Přesná částka však bude záviset na ceně povolenky, spotřebě, sazbě DPH i obchodní politice dodavatele.
Evropská unie počítá také se sociálním klimatickým fondem, který má pomoci zranitelným domácnostem a malým podnikům. Peníze mohou jít na zateplování, výměnu zdrojů tepla, levnější veřejnou dopravu nebo dočasné kompenzace. Fond má mít v celé EU do začátku třicátých let k dispozici desítky miliard eur. Česká republika bude muset připravit vlastní sociální klimatický plán a doložit, že podpora míří především k domácnostem ohroženým energetickou chudobou.
Největší účet čeká vlastníky domů
Vyšší provozní ceny paliv budou jen jednou částí celkových nákladů. Mnohem větší jednorázové výdaje mohou přijít při renovaci budov. U běžného rodinného domu může kompletní zateplení fasády, střechy a podlah stát několik set tisíc korun. Když se přidá výměna oken, řízené větrání, tepelné čerpadlo a fotovoltaika, může se celková investice podle velikosti domu a jeho technického stavu vyšplhat k jednomu až dvěma milionům korun.
Dotace z programů Nová zelená úsporám mohou část účtu pokrýt. Domácnost však většinou musí investici nejprve financovat sama a zároveň splnit technické podmínky. U některých opatření se podpora pohybuje ve stovkách tisíc korun, rozhodně ale automaticky nepokryje celé náklady. Návratnost investice bude záviset na budoucích cenách energií, spotřebě i životnosti zařízení.
U bytových domů je situace jiná. Náklady na zateplení a modernizaci se mezi vlastníky rozpočítají prostřednictvím fondu oprav nebo úvěru společenství vlastníků. Rodina v bytě tedy nemusí zaplatit statisíce najednou, několik let ale může hradit vyšší měsíční příspěvky. U velkých rekonstrukcí může jít o tisíce korun měsíčně na jednu domácnost.
Investice se navíc nebudou týkat všech vlastníků stejně. Dům s nízkou spotřebou a levným vytápěním může renovaci odložit. Starý nezateplený objekt s elektrickým přímotopem nebo kotlem na uhlí se naopak dostane pod tlak cen i regulací. Energetická náročnost nemovitosti tak může stále výrazněji ovlivňovat její tržní hodnotu i samotné náklady na bydlení.
Doprava: elektromobil není levný pro každého
Silniční doprava je v Česku významným zdrojem emisí a přechod k čistším vozidlům si vyžádá rozsáhlé investice. Nový elektromobil je v roce 2026 stále zpravidla dražší než srovnatelný vůz se spalovacím motorem, i když se rozdíl u některých modelů zmenšuje. Pořizovací cena může být vyšší o desítky až stovky tisíc korun. Provoz a servis však bývají levnější, zejména pokud se nabíjí doma.
Řidič, který ročně ujede 15 tisíc kilometrů, může s elektromobilem při spotřebě 18 kilowatthodin na 100 kilometrů spotřebovat zhruba 2,7 megawatthodiny elektřiny. Při domácím tarifu kolem pěti korun za kilowatthodinu to vychází přibližně na 13 500 korun ročně. U benzinového automobilu se spotřebou 6,5 litru na 100 kilometrů a cenou 38 korun za litr by samotné palivo stálo asi 37 tisíc korun. Tenhle rozdíl ale mizí, pokud řidič nabíjí hlavně u rychlých veřejných stanic.
Elektromobilita zároveň znamená posílení distribučních sítí, výstavbu nabíječek a úpravy parkovacích míst. Tyto náklady neuvidí jen majitel elektromobilu na svém účtu. Částečně se mohou promítnout do regulované části ceny elektřiny nebo do veřejných rozpočtů. Lidé, kteří auto nevlastní, tak mohou infrastrukturu financovat nepřímo, i když si sami žádný elektromobil nepořídí.
Podniky a stát zaplatí miliardy, část se vrátí v ekonomice
Český průmysl patří mezi energeticky náročná odvětví. Ocelárny, chemické podniky, sklárny, cementárny i výrobci stavebních materiálů budou investovat do úspor, elektrifikace, vodíku a zachycování emisí. U jednotlivých provozů mohou náklady dosahovat miliard korun. Firmy je částečně pokryjí z evropských fondů, část se však promítne do cen výrobků nebo do ziskovosti podniků.
Česká republika bude zároveň modernizovat elektrické sítě, podporovat obnovitelné zdroje a řešit stabilitu dodávek v době, kdy bude klesat význam uhlí. Výstavba nových vedení, transformoven a akumulačních zařízení může vyžadovat desítky až stovky miliard korun. Tyto investice přitom nezmizí. Vytvoří pracovní místa, zvýší poptávku po českých technologiích a mohou snížit závislost na dovozu paliv. Krátkodobě ale zatíží veřejné finance i distribuční poplatky.
Celková suma potřebná k dekarbonizaci české ekonomiky se podle různých scénářů pohybuje do poloviny století v řádu bilionů korun. Není to však částka, kterou by stát vybral od občanů jako zvláštní daň. Velká část těchto investic by se uskutečnila i bez Green Dealu, například kvůli obnově stárnoucích elektráren, výměně vozidel nebo rekonstrukci budov. Klimatická politika především mění směr těchto investic a přidává nové požadavky.
Kolik tedy připadne na jednoho občana
Pokud započítáme jen možné přímé dopady ETS2, může u průměrné domácnosti jít o několik tisíc korun ročně. Domácnost s vysokou spotřebou plynu a dvěma automobily zaplatí více. Lidé v úsporném bytě, kteří využívají veřejnou dopravu, naopak změnu pocítí méně. U veřejných investic a příspěvků podnikům je přepočet na obyvatele pouze účetní. Stát může v určitém roce vydat například desetitisíce korun na osobu, nejde ale o přímý účet, který by každý občan skutečně dostal.
Největší rozdíl vznikne mezi domácnostmi, které mají peníze na modernizaci, a těmi, které žijí v energeticky náročném bydlení a nemají přístup k úvěru. První skupina může díky zateplení a vlastní výrobě elektřiny své dlouhodobé výdaje snížit. Druhá může současně čelit vyšším cenám paliv, nájemnému i nákladům na dopravu.
Skutečnou cenu přechodu proto neurčí jen výše emisních povolenek. Rozhodující bude, jak rychle stát umožní renovace, zda budou dotace předvídatelné, jak se podaří rozšířit veřejnou dopravu a jestli modernizace sítí udrží ceny elektřiny pod kontrolou. Pro jednotlivce bude nejpřesnějším měřítkem vlastní spotřeba: velikost a stav domu, způsob vytápění, počet kilometrů ujetých autem a schopnost využít dostupnou podporu.
