Čich jako hlavní zdroj informací
Pro psa je pach jedním z nejdůležitějších způsobů, jak si vytváří představu o světě kolem sebe. Člověk se orientuje hlavně podle zraku a sluchu, pes ale získává velkou část informací čichem. Umí rozlišit jednotlivé pachové složky a zachytí i opravdu malé změny v jejich koncentraci.
Lidské tělo přitom neustále uvolňuje desítky až stovky těkavých organických látek. Najdeme je v dechu, kožním mazu i potu. Jejich množství a vzájemný poměr se mění třeba při fyzické námaze, nemoci, hormonálních změnách nebo psychickém stresu. Pes tedy nemusí „cítit strach“ jako jednu konkrétní vůni. Spíš zachytí, že se změnil celkový pachový obraz člověka.
Při stresu se aktivuje sympatický nervový systém, který tělo připravuje na rychlou reakci. Zrychlí se tep, změní dýchání a aktivují se potní žlázy. Pot vznikající při emočním vypětí má jiné složení než pot, který tělo produkuje při běžném ochlazování. Změny se mohou projevit i v dechu, například prostřednictvím látek vznikajících při změně metabolismu.
Psí čich je na podobné rozdíly mimořádně citlivý. Přesný počet čichových receptorů se mezi plemeny liší a často uváděné hodnoty jsou pouze orientační. Jisté však je, že psi mají mnohem větší čichovou kapacitu než lidé a jejich mozek věnuje zpracování pachových informací podstatně více prostoru.
Co ukázaly pokusy se strachem a radostí
Vědci se snažili zjistit, zda psi reagují na samotný pach lidských emocí, nebo jen na viditelné a slyšitelné projevy člověka. V jednom z často citovaných výzkumů, který byl publikován v časopise Animal Cognition v roce 2015, odebírali vzorky potu od lidí ve třech situacích: při sledování veselého videa, při sledování děsivého filmu a v neutrálním stavu.
Potom vzorky předložili psům, aniž by zvířata viděla osoby, od nichž pocházely. Psi reagovali podle toho, jaký vzorek dostali, pokaždé trochu jinak. Pach spojený se strachem u nich vyvolával větší opatrnost a vyšší známky stresu, například zrychlení srdeční frekvence. U vzorků spojených s radostí byly reakce klidnější a psi někdy projevovali větší zájem o kontakt.
Výsledky ovšem neznamenají, že každý pes bezpečně rozpozná „strach“, „vztek“ nebo „radost“ jako přesně oddělené lidské kategorie. Ukazují však, že zvířata dokážou rozlišit pach vznikající v různých emočních stavech. A právě oddělení pachové informace od výrazu tváře, hlasu a pohybů člověka bylo důležitou součástí experimentu.
Novější výzkumy pracují nejen s potem, ale také s dechem. Účastníci bývají nejprve v klidovém stavu a následně podstoupí stresující úkol, například časově omezený test nebo veřejné vystoupení. Odběry dechu a potu, odebrané před zátěží a po ní, pak psi zkoumají ve speciálních nádobách. V některých studiích dokázali vzorky z klidového a stresového stavu rozlišit s vysokou úspěšností, často kolem 90 procent. Takové výsledky se ovšem vztahují ke konkrétnímu experimentu, nikoli ke schopnosti každého psa diagnostikovat emoce v běžném životě.
Pes necítí myšlenku, ale změnu těla
Odborníci upozorňují, že není správné tvrdit, že pes přímo „ví“, čeho se člověk bojí. Čich mu poskytne informaci o změně tělesného stavu, její význam ale vyhodnocuje společně s dalšími signály. Všímá si napětí v postoji, rychlosti pohybů, tónu hlasu, výrazu obličeje i směru pohledu.
Člověk ve strachu může například ztuhnout, zrychleně dýchat, svírat ruce nebo se vyhýbat očnímu kontaktu. Při vzteku se zase mění hlas, gesta i způsob pohybu. Pes může všechny tyto projevy zachytit najednou. A když se k nim přidá změněný pach potu a dechu, dostává mnohem přesvědčivější signál, že se v situaci něco děje.
Význam stejného signálu se však liší podle zkušeností konkrétního zvířete. Pes, který byl v minulosti trestán křikem, může na rozčilený hlas reagovat stažením nebo útěkem. Jiný pes může být na podobný projev zvyklý a zůstane klidný. Roli hraje také plemeno, věk, socializace, zdravotní stav a vztah ke konkrétnímu člověku.
Silný pach stresu navíc nemusí znamenat, že se pes člověka pokusí uklidnit. Některá zvířata se přiblíží a hledají kontakt, jiná znejistí, začnou štěkat nebo se snaží odejít. U citlivých či úzkostných psů může napětí majitele jejich vlastní stres ještě zvýšit. Reakce proto automaticky nedokazuje empatii ani neznamená neposlušnost.
Proč pes někdy reaguje dříve než jeho majitel
V běžné domácnosti se čichová informace propojuje s dlouhodobou zkušeností. Pes zná obvyklý pach svého člověka, jeho denní režim i typické projevy. Když se některý z těchto prvků náhle změní, může zvíře zpozornět dříve, než si člověk vůbec uvědomí vlastní napětí.
Majitel například čeká nepříjemný telefonát. Ještě před jeho přijetím může dýchat mělčeji, potit se a držet tělo v napětí. Pes si těchto změn všimne, začne ho sledovat nebo mu položí hlavu na koleno. Neznamená to, že předpověděl obsah hovoru. Zachytil fyziologické projevy očekávání a spojil je s chováním svého člověka.
Podobný princip se využívá také u služebních a asistenčních psů. Některá zvířata jsou vycvičena k upozornění na změny spojené s určitými zdravotními stavy, například poklesem hladiny cukru v krvi nebo blížícím se epileptickým záchvatem. Výcvik ale pracuje s konkrétními pachovými a behaviorálními vzorci. Nelze z něj tedy vyvozovat, že každý domácí pes spolehlivě pozná jakoukoli nemoc nebo emoci.
Výzkum stresového pachu má praktický význam i pro práci se služebními psy. Pokud zvíře při výcviku nebo nasazení reaguje na napětí člověka, může to ovlivnit jeho soustředění. Trenéři proto sledují nejen výkon psa, ale také jeho fyziologické projevy, například srdeční frekvenci, držení těla a snahu vyhnout se určité situaci.
Co dělat, když je člověk napjatý a pes to vnímá
Nejvhodnější je zpomalit a omezit množství podnětů. Klidnější hlas, plynulé pohyby a možnost odejít do jiné místnosti obvykle pomohou víc než nucené mazlení. Pes by neměl být trestán za to, že štěká, schovává se nebo je neklidný. Trest může napětí člověka spojit s další hrozbou a celou reakci ještě zhoršit.
Majitel by měl sledovat konkrétní signály: odvracení hlavy, olizování čenichu, zívání, stažený ocas, ztuhnutí těla, rychlé dýchání nebo snahu uniknout. Samy o sobě nemusí dokazovat strach, v souvislosti s ostatními projevy ale ukazují, že pes situaci nezvládá pohodlně.
Čich tedy může psovi prozradit, že se v lidském těle něco změnilo, například po náhlém stresu nebo silném rozrušení. O tom, zda jde o strach, vztek, radost nebo jen fyzickou námahu, rozhoduje společně s dalšími signály a předchozí zkušeností. Pes není čtečka myšlenek, ale jeho citlivost k lidskému pachu vysvětluje, proč na naši náladu často reaguje dříve, než ji sami dokážeme pojmenovat.
