Co znamená morální hazard v praxi
O morálním hazardu mluvíme ve chvíli, kdy člověk nebo instituce podstupuje větší riziko, protože ví, že případné ztráty nebude muset nést v plném rozsahu. V bankovnictví se tento problém týká hlavně institucí, které jsou příliš velké nebo příliš propojené na to, aby je stát nechal padnout. Jejich krach by mohl ohrozit vklady obyvatel, platební styk, úvěrování firem i fungování celé ekonomiky.
Banky navíc přirozeně hospodaří s cizími penězi. Přijímají vklady, poskytují úvěry a investují do nejrůznějších aktiv. Když očekávají, že stát v krizi zasáhne, mohou akcionáři a manažeři usilovat o vyšší výnosy prostřednictvím rizikovějších obchodů. Věřitelé zase nemusí požadovat tak vysoký úrok – předpokládají totiž, že velká instituce bude zachráněna.
Nejviditelnější pojistkou je pojištění vkladů. V Evropské unii jsou chráněny vklady do výše 100 tisíc eur na jednoho vkladatele u jedné banky. V České republice tuto hranici uplatňuje Garanční systém finančního trhu. Smyslem je zabránit panice mezi běžnými klienty, nikoli garantovat výnosy investorům nebo zachraňovat majitele bank. V praxi však na vlády často vzniká tlak také kvůli nepojištěným vkladům velkých firem a finančních institucí.
Krize roku 2008 ukázala cenu principu „příliš velký na pád“
Nejvýraznějším příkladem zůstává globální finanční krize z let 2007 až 2009. Americká investiční banka Lehman Brothers vyhlásila 15. září 2008 bankrot. Byl to největší bankrot v tehdejší historii Spojených států a jeho důsledky se rychle rozšířily do celého finančního systému. Banky si přestaly důvěřovat, omezily vzájemné půjčky a úvěrové podmínky se prudce zpřísnily.
O několik týdnů později schválil americký Kongres program TARP v objemu až 700 miliard dolarů. Vláda z něj podporovala banky, pojišťovnu AIG i některé automobilky. Americká vláda například poskytla AIG záchranný balík v hodnotě přibližně 182 miliard dolarů. Pojišťovna byla významným hráčem na trhu derivátů a její nekontrolovaný pád mohl spustit další řetězovou reakci.
Podobné zásahy se odehrávaly také v Evropě. Irsko v roce 2008 poskytlo rozsáhlou státní garanci bankovním závazkům, která se týkala částky několikanásobně převyšující tehdejší velikost irské ekonomiky. Následná bankovní a dluhová krize vedla k mezinárodní finanční pomoci i tvrdým úsporným opatřením. Ztráty soukromého finančního sektoru se tak částečně promítly do veřejných rozpočtů a životní úrovně obyvatel.
Argument pro záchranu byl v zásadě vždy stejný: krátkodobé náklady jsou menší než cena nekontrolovaného kolapsu. Jenže pokud investoři pomoc očekávají předem, mohou bankám půjčovat levněji a méně důsledně kontrolovat jejich hospodaření. Banka pak získává konkurenční výhodu ne díky efektivitě, ale díky své velikosti a politickému významu.
Silicon Valley Bank a návrat problému v roce 2023
Debata o morálním hazardu se znovu rozhořela v březnu 2023 po pádu americké Silicon Valley Bank. Na konci roku 2022 měla banka přibližně 175 miliard dolarů vkladů, z nichž zhruba 150 miliard nebylo kryto standardním pojištěním vkladů. Její klientelu tvořily především technologické firmy a fondy, které na účtech držely výrazně vyšší částky než běžné domácnosti.
Poté, co banka oznámila potřebu posílit kapitál, se klienti během krátké doby pokusili vybrat desítky miliard dolarů. Úřady Silicon Valley Bank uzavřely 10. března 2023. O dva dny později americké ministerstvo financí, centrální banka Federal Reserve a Federální korporace pro pojištění vkladů oznámily, že všichni vkladatelé dostanou své peníze – tedy i ti, jejichž vklady přesahovaly zákonný limit 250 tisíc dolarů.
Úřady zdůraznily, že nejde o záchranu akcionářů ani vedení banky. Ztráty měla nést především banka a její investoři, zatímco případný náklad pro fond pojištění vkladů měly pokrýt poplatky finančního sektoru. Přesto toto rozhodnutí vyslalo trhům důležitý signál: v mimořádné situaci může být ochrana širší než pravidla stanovená předem.
Ve stejném období zkrachovala také banka Signature Bank. Americké úřady i v jejím případě zajistily vkladatelům plný přístup k penězům. Opatření pomohla zastavit paniku, zároveň ale znovu otevřela otázku, zda velké firmy nemají oproti menším konkurentům výhodu díky očekávání veřejné podpory.
Nejde jen o banky: stát zachraňuje i strategické korporace
Morální hazard se netýká jen finančních institucí. Vlády zasahují také u podniků, jejichž pád by znamenal rozsáhlou nezaměstnanost, ztrátu strategické výroby nebo ohrožení dopravní infrastruktury. Během pandemie covidu-19 poskytly státy leteckým společnostem, výrobcům automobilů i energetickým firmám úvěry, garance a přímé dotace.
Spojené státy v roce 2020 schválily pro letecký průmysl podporu v objemu přibližně 25 miliard dolarů na mzdy a další miliardy ve formě půjček a garancí. Německo podpořilo leteckou skupinu Lufthansa stabilizačním balíkem kolem devíti miliard eur. V obou případech vlády poukazovaly na mimořádný propad poptávky a význam odvětví pro zaměstnanost i propojení ekonomiky.
Podobné programy mohou dávat smysl, pokud jde o dočasný šok, který firma sama nezpůsobila. Riziko však začíná růst ve chvíli, kdy se pomoc stane trvalou součástí podnikatelského modelu. Firma může dál zvyšovat své zadlužení, vyplácet dividendy nebo odkládat strategické změny s vědomím, že její případný pád bude politicky jen těžko přijatelný.
Rozhodující je proto podmíněnost podpory. Stát může požadovat zákaz dividend, omezení odměn manažerů, změnu vedení, prodej části majetku nebo podíl na budoucím růstu firmy. Bez podobných podmínek se veřejná pomoc snadno promění v přenos soukromého rizika na daňové poplatníky.
Jak omezit výhodu velkých institucí
Regulátoři se po krizi z roku 2008 pokusili riziko zmírnit vyššími kapitálovými požadavky a pravidly pro řešení úpadku bank. Banky musí držet více kapitálu, který slouží jako polštář pro případ ztrát. Zavedly se také takzvané rezoluční plány. Jejich cílem je umožnit řízený zánik banky bez okamžitého použití peněz daňových poplatníků.
V Evropské unii funguje Jednotný mechanismus pro řešení krizí a fond, který mají postupně naplňovat samotné banky. Součástí pravidel je princip „bail-in“, podle něhož mají ztráty nejprve nést akcionáři a někteří věřitelé banky. Teprve když tyto zdroje nestačí a je ohrožena finanční stabilita, může přijít veřejná podpora.
Praxe je ovšem složitější než pravidla na papíře. Rozhodnutí nechat velkou banku padnout může během několika hodin vyvolat výběry vkladů i u dalších institucí. Vlády proto často volí řešení, které je z hlediska stability rychlejší, i když tím oslabují dlouhodobou tržní disciplínu. Kritici upozorňují, že tak vzniká začarovaný kruh: čím větší a propojenější podnik je, tím pravděpodobnější je jeho záchrana, a tím levněji může získávat financování.
Hranice mezi ochranou ekonomiky a odměnou za riziko
Stát nemůže v krizi přehlížet dopady bankrotu velké instituce na domácnosti a firmy. Měl by ale rozlišovat mezi ochranou základních funkcí a ochranou konkrétních vlastníků. Vkladatelé, kteří potřebují přístup k běžným účtům, jsou v jiné pozici než akcionáři, držitelé rizikových dluhopisů nebo manažeři odpovědní za špatná rozhodnutí.
Omezení morálního hazardu proto vyžaduje několik kroků: dostatečný kapitál bank, pravidelné zátěžové testy, průhledné podmínky státní pomoci a skutečnou osobní odpovědnost vedení. Důležitá je i konkurence. Pokud trh ovládá několik institucí, jejich případný pád má větší politickou váhu a stát se dostává pod silnější tlak.
Veřejná záchrana může být v mimořádné situaci levnější než nekontrolovaný kolaps. Nesmí se však změnit v automatické pojištění podnikatelského rizika. Kapitalismus funguje mimo jiné proto, že úspěch přináší odměnu a neúspěch má následky. Jestliže jsou zisky soukromé, ale ztráty pravidelně přebírá stát, tržní disciplína se vytrácí a rozhodování velkých bank i korporací se stále více řídí očekáváním budoucí pomoci.
