Česko zdaňuje alkohol a tabák, cukr zatím nikoli
Český daňový systém dnes cukr, slazené nápoje ani většinu průmyslově zpracovaných potravin samostatně nezdaňuje. Stát z nich vybírá hlavně daň z přidané hodnoty, která se podle konkrétního výrobku uplatňuje v základní, nebo snížené sazbě. Spotřební daň se týká například alkoholu a tabákových výrobků, ne však cukrovinek, limonád či energetických nápojů.
Debata o takzvané dani z nezdravého životního stylu se v Česku pravidelně vrací. Důvodem je rostoucí obezita i náklady zdravotnictví. Podle údajů Státního zdravotního ústavu má v dospělé populaci nadváhu nebo obezitu přibližně šest z deseti lidí. A netýká se to jen dospělých. Odborníci dlouhodobě upozorňují také na nárůst nadváhy u dětí, nízkou pohybovou aktivitu a vysokou spotřebu slazených nápojů.
Ministerstvo zdravotnictví i některé odborné společnosti proto navrhují zaměřit případnou daň především na nápoje s přidaným cukrem. Ty mají vysokou energetickou hodnotu, člověka ale obvykle nezasytí stejně jako pevná potravina. U širšího zdanění „nezdravých potravin“ je situace podstatně složitější. Není totiž snadné přesně určit, co je nezdravé, jak velkou roli hraje průmyslové zpracování a zda by do stejné kategorie patřil například ochucený jogurt, celozrnný chléb nebo müsli tyčinka.
Co ukazují zkušenosti ze zahraničí
Nejčastěji se v této souvislosti uvádí Velká Británie, která v dubnu 2018 zavedla daň na slazené nealkoholické nápoje. Nejde přitom o jednoduchou přirážku ke každé láhvi. Výše poplatku závisí na množství cukru: nápoje s obsahem 5 až 8 gramů cukru na 100 mililitrů podléhají nižší sazbě, zatímco nápoje s více než 8 gramy vyšší sazbě.
Řadu výrobců daň přiměla změnit receptury ještě před jejím zavedením. Podle britských zdravotnických analýz kleslo mezi lety 2015 a 2020 množství cukru prodávaného v nápojích zhruba o třetinu, i když celkový prodej nápojů neklesl stejným tempem. Výnos poplatku se v posledních letech pohyboval kolem několika set milionů liber ročně. Britská vláda tyto peníze využívá mimo jiné na školní sportovní a výživové programy.
Mexiko zavedlo v roce 2014 daň ve výši jednoho pesa na litr slazených nápojů. Výzkumy zveřejněné v odborném časopise BMJ uváděly, že nákupy těchto nápojů klesly v prvním roce v průměru přibližně o 6 procent a ve druhém roce zhruba o 10 procent. U domácností s nižšími příjmy byl pokles ještě výraznější. Zároveň vzrostl nákup neochucené balené vody.
Maďarsko zvolilo širší přístup. Od roku 2011 vybírá poplatek z výrobků s vysokým obsahem cukru, soli, kofeinu nebo některých dalších složek. Týká se například slazených nápojů, energetických nápojů, slaných pochutin a některých cukrovinek. Podle hodnocení Světové zdravotnické organizace vedla tato opatření ke změnám receptur a část spotřebitelů začala vyhledávat méně slané nebo méně sladké výrobky.
Proč daň může fungovat
Ekonomický princip je v zásadě jednoduchý: když výrobek zdraží, část zákazníků ho koupí méně, zvolí levnější alternativu, nebo sáhne po úplně jiném produktu. Největší účinek bývá u nákupů, které nejsou nezbytné a dají se snadno nahradit. Typicky jde o limonády, energetické nápoje nebo sladké pochutiny.
Světová zdravotnická organizace doporučuje, aby daň na slazené nápoje zvýšila jejich cenu alespoň o 20 procent. Podle WHO má taková úroveň větší šanci ovlivnit spotřebu než symbolická přirážka v řádu několika procent. Současně může působit i na výrobce. Pokud se chtějí vyšší sazbě vyhnout, mohou snížit obsah cukru, zmenšit balení nebo nabídnout více variant bez cukru.
Pro stát představuje taková daň poměrně stabilní příjem. U slazených nápojů lze sazbu nastavit podle gramů cukru na 100 mililitrů, takže výrobci dostávají jasnou motivaci recepturu reformulovat. Výnos by mohl financovat například školní stravování, preventivní programy, sportovní infrastrukturu nebo léčbu nemocí spojených s obezitou. Část vybraných peněz by se tak vrátila právě do oblastí, které mají na zdraví obyvatel největší vliv.
Největší spor: dopad na chudší domácnosti
Hlavní námitka proti podobným daním se týká jejich sociálního dopadu. Domácnosti s nižšími příjmy vydávají za potraviny větší část rozpočtu než bohatší rodiny. Když zdraží levné slazené nápoje, sladkosti nebo průmyslově vyráběné svačiny, pocítí takový zásah výrazněji. Daň je sice pro všechny stejná, v poměru k příjmu však představuje pro chudší domácnost větší zátěž.
Odpůrci upozorňují také na to, že zákazník může jednoduše přejít k jiným levným výrobkům s vysokým obsahem kalorií. Slazenou limonádu může nahradit levný džusový nápoj, sladké pečivo nebo ochucený mléčný výrobek. Pokud stát zdaní jen jednu kategorii, celkový jídelníček se zlepšit nemusí. Část spotřebitelů navíc může nakupovat v sousedních zemích nebo ve velkých akcích, a tím účinnost opatření oslabit.
Ekonomové proto rozlišují krátkodobý a dlouhodobý dopad. Krátkodobě může daň skutečně působit regresivně, tedy více zatížit chudší domácnosti. Z dlouhodobého hlediska však mohou právě tyto domácnosti více získat, pokud díky nižší spotřebě slazených nápojů klesne riziko cukrovky, vysokého krevního tlaku nebo kardiovaskulárních onemocnění. Podmínkou ovšem je, aby lidé měli dostupné levnější a zdravější alternativy.
Problém není jen cukr, ale také definice potravin
U slazených nápojů se pravidlo kontroluje poměrně snadno. Zdanění průmyslově zpracovaných potravin je mnohem složitější. Pojem „ultra zpracované potraviny“ zahrnuje širokou skupinu výrobků a odborníci se neshodují, zda lze podle stupně zpracování nastavit spravedlivou daň. Některé technologicky zpracované potraviny mohou být součástí zdravého jídelníčku, zatímco u jiných je hlavním problémem vysoký obsah soli, cukru, nasycených tuků nebo kalorií.
Praktičtější by proto bylo posuzovat konkrétní výživové parametry. Daň může například růst s množstvím přidaného cukru nebo soli. Takový systém by byl srozumitelnější pro výrobce i spotřebitele a zároveň by omezil riziko, že stát začne rozhodovat podle vágního seznamu „dobrých“ a „špatných“ potravin.
Vláda by současně musela vyřešit výjimky i kontrolu. Jinou sazbou by mohly být zatíženy nápoje určené pro kojence, léčebná výživa nebo výrobky s přirozeně se vyskytujícími cukry. Náklady na administrativu, kontrolu složení a případné spory s výrobci by čistý rozpočtový přínos snižovaly.
Samotná daň obezitu nevyřeší
Zdanění cukru může být účinným doplňkem zdravotní politiky, rozhodně ale není jejím jediným nástrojem. Důležité je také složení školního stravování, dostupnost pitné vody, velikost porcí, pohyb dětí a srozumitelné informace na obalech. Pokud budou zdravější potraviny výrazně dražší než průmyslově vyráběné alternativy, samotná daň spotřebitelské chování změní jen omezeně.
Rozhodující bude nastavení sazby a způsob využití výnosu. Pokud peníze skončí pouze v obecném rozpočtu, stát sice získá nový příjem, veřejnost ale bude jen obtížně posuzovat zdravotní přínos. Přesně určené financování školních obědů, prevence nebo podpory pohybu by naopak mohlo zmírnit sociální dopad a posílit důvěru v celé opatření.
Česká zkušenost se zdaněním slazených nápojů tedy bude záviset na tom, zda půjde o promyšlený zdravotní nástroj, nebo jen o další rozpočtovou přirážku. Úzká daň podle obsahu cukru má větší šanci ovlivnit receptury i nákupní chování než obecný poplatek za „nezdravost“. Stát zároveň musí sledovat ceny, spotřebu podle příjmových skupin a zdravotní dopady. Teprve z těchto dat bude možné posoudit, zda opatření pomáhá omezit nemocnost, nebo pouze zdražuje běžné nákupy nejchudším domácnostem.