Co jsou digitální měny centrálních bank
Digitální měna centrální banky, známá pod zkratkou CBDC z anglického central bank digital currency, představuje elektronickou podobu peněz, které vydává přímo centrální banka. Na rozdíl od peněz na běžném účtu nejde o pohledávku vůči komerční bance. Uživatel má přímý nárok vůči instituci, která měnu vytváří – podobně jako u bankovky.
CBDC se zároveň liší od kryptoměn. Bitcoin ani jiné decentralizované měny nemají centrálního vydavatele a jejich hodnota výrazně kolísá. Digitální měna centrální banky by byla denominována v národní měně, například v korunách nebo eurech, takže její hodnota by odpovídala oficiální měně daného státu.
Nemusel by to být úplně nový druh peněz. V praxi by se měnila hlavně jejich podoba a infrastruktura, přes kterou by platby probíhaly. Uživatel by mohl mít digitální peněženku v mobilním telefonu nebo jiném zařízení. A ještě jedna věc: technické řešení by nemuselo využívat blockchain, i když se tento pojem s digitálními měnami často spojuje.
Podle průzkumu Banky pro mezinárodní platby z roku 2023 zkoumala digitální měnu centrální banky naprostá většina centrálních bank ve světě. Některé projekty zůstaly pouze ve fázi výzkumu, jiné se posunuly k pilotním testům nebo rovnou k ostrému provozu.
Od Baham po Čínu: projekty už běží
První oficiálně spuštěnou CBDC pro běžné obyvatele zavedly Bahamy. Tamní Sand Dollar funguje od října 2020. Ostrovní stát chtěl mimo jiné zlepšit dostupnost plateb v zemi, kde je kvůli geografickému rozptýlení některých ostrovů obtížné provozovat klasické bankovní služby.
Nigérie spustila eNairu v roce 2021. Její přijetí však zůstalo omezené a vláda později hledala způsoby, jak zájem o digitální měnu zvýšit. Příkladem je také Jamajka, která zavedla Jam-Dex, nebo několik karibských států s menšími pilotními systémy.
Největší rozsah má čínský projekt e-CNY. Čínská centrální banka digitální jüan testuje ve městech, při veřejných službách i v přeshraničních projektech. V některých případech lze digitální jüan použít také bez trvalého připojení k internetu, a to prostřednictvím takzvaných hardwarových peněženek.
Švédsko, kde používání hotovosti dlouhodobě klesá, naopak projekt e-krona zatím do běžného provozu neuvedlo. Spojené státy digitální dolar nespustily a Federální rezervní systém opakovaně uvádí, že by k jeho zavedení potřeboval souhlas Kongresu.
Digitální euro má doplnit, nikoli okamžitě nahradit hotovost
V Evropské unii připravuje Evropská centrální banka digitální euro. Evropská komise předložila legislativní návrh v červnu 2023 a o jeho konečné podobě nyní jednají členské státy s Evropským parlamentem. Samotná ECB zdůrazňuje, že digitální euro by mělo být veřejnou platební možností vedle hotovosti, karet a soukromých aplikací.
Digitální euro by mohlo sloužit k platbám v obchodech, na internetu i mezi lidmi. Distribuci by zajišťovaly banky a další licencovaní poskytovatelé platebních služeb, zatímco peníze by vydával Eurosystém, tedy ECB a národní centrální banky zemí používajících euro.
Podle dosavadních plánů by digitální euro nemělo fungovat jako spořicí účet. ECB zvažuje limit zůstatku v peněžence, aby lidé ve velkém nepřesouvali peníze z komerčních bank do bezpečné formy peněz centrální banky. Přesná výše limitu zatím nebyla definitivně stanovena. Banky by mohly případné platby nad limit automaticky dorovnávat z běžného účtu.
Evropský návrh počítá také s offline platbami. Ty by umožnily provést menší transakci například v metru, při výpadku internetu nebo na místě se slabým signálem. Offline režim by navíc mohl nabídnout vyšší míru soukromí než běžná online platba, protože podrobnosti transakce by se nemusely okamžitě odesílat do centrálního systému.
České republiky se projekt týká především jako člena Evropské unie. Česko není v eurozóně, a digitální euro by proto v tuzemsku nebylo domácí měnou. Česká národní banka by se na případném systému podílela až po přijetí eura. Samostatná digitální koruna nyní není připravovaným projektem s rozhodnutím o zavedení.
Dokáže stát vidět každou platbu?
Obava z úplné kontroly vychází z jednoduchého faktu: digitální platba po sobě zanechává elektronickou stopu. U dnešních karet a bankovních převodů je tomu tak už nyní. Banka, karetní společnost nebo platební aplikace mohou znát část údajů o tom, kdy, kde a za co zákazník zaplatil. CBDC by tedy nebyla prvním nástrojem finančního sledování.
Rozdíl by byl v architektuře systému a v tom, kdo by k údajům měl přístup. Evropská komise i ECB uvádějí, že centrální banka nemá sledovat osobní údaje uživatelů ani vytvářet databázi všech jejich nákupů. Identifikaci uživatelů by v běžném režimu prováděly banky nebo platební instituce a u malých offline plateb by měla být ochrana soukromí vyšší.
Neznamená to ale absolutní anonymitu. Stejně jako u bankovních účtů by platila pravidla proti praní špinavých peněz a financování terorismu. U vyšších nebo podezřelých transakcí by poskytovatelé museli ověřit klienta a případně údaje předat příslušným úřadům. Rozsah kontroly by tedy závisel na konkrétních limitech, zákonech a technickém návrhu.
Teoreticky by programovatelné peníze mohly obsahovat podmínky určující, kde nebo na co je lze použít. Právě to kritici považují za největší riziko. ECB však tvrdí, že digitální euro nemá být „programovatelnými penězi“ pod kontrolou veřejných institucí. To, zda se zákaz určitého využití objeví, by nebyla otázka samotné technologie, ale právního rámce a politického rozhodnutí.
Výhody: rychlost, dostupnost a menší závislost na soukromých firmách
Pro zastánce CBDC je zásadní, že lidé by mohli platit digitálními penězi centrální banky bez ohledu na konkrétní karetní značku. Veřejná alternativa by mohla snížit závislost Evropy na několika globálních platebních sítích, jejichž infrastruktura a poplatky jsou z velké části mimo kontrolu evropských institucí.
Digitální euro by mohlo zjednodušit okamžité převody mezi lidmi i přes hranice eurozóny. V některých situacích by pomohlo také lidem bez běžného účtu, pokud by peněženku nabízely například pošty nebo jiné veřejně dostupné instituce. Offline funkce by byla důležitá při přírodních katastrofách, technických výpadcích nebo dočasném přerušení mobilních sítí.
Centrální banka by navíc mohla zajistit, aby digitální veřejné peníze byly přijímány v celé měnové oblasti. Dnes může obchodník odmítnout některou kartu nebo aplikaci, případně se setkat s vysokými poplatky. U CBDC by pravidla přijímání stanovoval zákon, i když návrhy připouštějí výjimky pro malé podniky s nepřiměřenými náklady.
Rizika nejsou jen otázkou soukromí
Největší praktickou otázkou zůstává kybernetická bezpečnost. Útok na významnou platební infrastrukturu by mohl zasáhnout miliony lidí najednou. Systém by proto musel počítat s výpadky, podvody, krádežemi přístupových údajů i s možností obnovení peněženky po ztrátě telefonu.
Ekonomové upozorňují také na riziko odlivu vkladů z komerčních bank. Pokud by lidé v nejisté době přesunuli peníze do digitální měny centrální banky, bankám by mohly chybět zdroje pro poskytování úvěrů. Právě proto se diskutují limity zůstatků a případné úročení, které by digitální euro od běžného spoření odlišilo.
Hotovost má současně vlastnosti, jež digitální platby neumějí plně nahradit: funguje bez elektřiny a účtu, je srozumitelná pro část seniorů a poskytuje okamžitou míru soukromí. Evropská komise proto navrhuje zachovat její dostupnost a akceptaci. O tom, zda CBDC přinese více svobody, nebo více kontroly, tak nerozhodne samotné zavedení digitální peněženky, ale hlavně pravidla pro přístup k údajům, limity použití a možnost platit i nadále v hotovosti.