Samota není totéž co život o samotě
Jednočlenná domácnost, menší počet sociálních kontaktů a subjektivní pocit osamělosti nejsou jedna a tatáž věc. Člověk může bydlet sám, a přitom mít široký okruh přátel. Naopak někdo, kdo žije uprostřed rodiny, může zažívat hlubokou izolaci. Právě rozdíl mezi objektivní sociální izolací a tím, jak osamělost člověk sám prožívá, ztěžuje výpočet jejich ekonomických dopadů.
Podle výsledků Sčítání lidu, domů a bytů 2021 žije v Česku zhruba 1,5 milionu jednočlenných hospodařících domácností. Největší podíl tvoří starší lidé, především ženy. Zároveň ale přibývá mladých dospělých, kteří žijí sami ve městech. Samostatné bydlení však samo o sobě není diagnózou ani automatickým důkazem sociální izolace.
Světová zdravotnická organizace v roce 2023 označila osamělost a sociální izolaci za významný problém veřejného zdraví a ustavila k tomuto tématu mezinárodní komisi. Důvod je mimo jiné prostý: dlouhodobý nedostatek kvalitních vztahů ovlivňuje chování, psychiku i fungování organismu. Lidé v izolaci častěji kouří, méně se hýbou, jedí nepravidelně a k lékaři přicházejí později.
Jak samota prodražuje zdravotnictví
Ekonomický účet nevzniká jednou jedinou položkou, ale skládá se postupně. Osamělý člověk může častěji vyhledávat pohotovost, protože nemá nikoho, kdo by mu pomohl zvládnout první zdravotní potíže. Po propuštění z nemocnice se zase hůře obejde bez pomoci s nákupy, léky nebo dopravou na kontrolu. Zanedbaná léčba pak může skončit opakovanou hospitalizací, případně dřívějším přesunem do pobytové sociální služby.
Výzkumy dlouhodobě spojují chronickou osamělost s vyšším rizikem deprese, úzkostných poruch, kognitivního úpadku, srdečních onemocnění a cévní mozkové příhody. Meta-analýza vedená americkou epidemioložkou Julianne Holt-Lunstadovou, zveřejněná v roce 2015, ukázala, že lidé s nedostatečnými sociálními vztahy měli přibližně o polovinu vyšší riziko předčasného úmrtí než lidé s pevnějšími vazbami. Neznamená to, že samota je přímou příčinou každého úmrtí. Výsledek ale ukazuje významnou souvislost, kterou při plánování zdravotní péče nelze přehlížet.
Samota navíc zhoršuje průběh nemocí, které stát už dnes sleduje jako hlavní civilizační hrozby. U diabetu, vysokého krevního tlaku nebo srdečního selhání je zásadní pravidelné užívání léků, pohyb a kontrola jídelníčku. Když člověku chybí někdo, kdo mu léčbu připomene nebo včas zaznamená rychlé zhoršení stavu, pravděpodobnost komplikací roste. Náklady pak nesou zdravotní pojišťovny, nemocnice i rodiny.
Neviditelná cena pro sociální služby a obce
Samota se výrazně odráží také v sociální péči. U seniora, který nemá děti, partnera ani sousedskou síť, může i běžný úkon – třeba úklid, dovoz oběda nebo doprovod k lékaři – znamenat nutnost placené terénní služby. Když taková pomoc není dostupná, přichází na řadu pobytová péče. Ta je přitom pro veřejné rozpočty i rodiny výrazně nákladnější.
Dobře je to vidět na situaci po pádu. Člověk s fungujícími vztahy může několik dní využít pomoc blízkých a rehabilitaci zvládnout doma. Izolovaný senior, který bydlí bez výtahu, nemá pečující osobu ani kontakt na služby, se může vrátit do nemocnice, případně skončit v zařízení následné nebo dlouhodobé péče. Nejde přitom jen o cenu lůžka. Rostou také výdaje obce na pečovatelskou službu, dopravu, krizovou intervenci a někdy i na řešení bytové situace.
Podobně to funguje u lidí s duševním onemocněním. Izolace může zhoršit depresi nebo závislost na alkoholu a současně oslabuje motivaci vyhledat pomoc. Pokud se problém odhalí až v akutní fázi, je léčba náročnější než včasná ambulantní péče. V českém systému se přitom náklady dělí mezi zdravotní pojišťovny, obce, kraje, dávkové systémy a samotné domácnosti. Právě proto je tak obtížné sečíst je do jediného čísla.
Dopad na práci není jen otázkou seniorů
Osamělost si často spojujeme hlavně se stářím, významnou skupinou jsou však i mladí lidé. Stěhování za studiem a prací, rozpad partnerských vztahů, práce na dálku nebo dlouhé používání sociálních sítí mohou oslabit každodenní kontakt. Zaměstnanec, který zůstává dlouhodobě izolovaný, častěji čerpá nemocenskou, hůře se soustředí a může z práce odejít.
Pro zaměstnavatele to znamená výdaje na zastupování, nábor i zaučení nového pracovníka. Stát zase kvůli delší pracovní neschopnosti vybírá méně na pojistném a daních a zároveň vydává více na podporu nebo léčbu. Britská studie Centre for Economics and Business Research z roku 2017 odhadla, že osamělost zaměstnanců stojí britské firmy miliardy liber ročně. Výpočet se týkal především produktivity, fluktuace a absencí, nikoli přímých výdajů státu. Přesto ukazuje, jak se osobní problém může přelít do celé ekonomiky.
U lidí v produktivním věku se navíc může rozvinout takzvaná skrytá izolace. Člověk chodí do zaměstnání, plní své povinnosti a navenek působí, že všechno zvládá. Zároveň ale nemá nikoho, komu by se svěřil nebo kdo by zasáhl při psychickém propadu. Takové případy se ve statistikách zachycují hůře než hospitalizace, výpověď nebo žádost o dávku.
Proč nelze říct, že samota stojí víc než rakovina
Tvrzení, že izolace jednotlivců stojí stát více než civilizační choroby, není v českých podmínkách doloženo jedinou oficiální analýzou. Kardiovaskulární onemocnění, nádorová onemocnění, diabetes a další chronické diagnózy představují obrovskou zátěž samy o sobě. Zahrnují léčbu, hospitalizace, léky, invaliditu i předčasná úmrtí a jejich celkové náklady podle použité metodiky dosahují řádově desítek až stovek miliard korun.
U samoty se náklady většinou odvozují nepřímo. Výzkumníci sledují, zda izolovaní lidé častěji onemocní, využívají zdravotní služby nebo opouštějí trh práce, a poté odhadují, jaký podíl lze připsat právě sociálním vztahům. Do výsledku ale vstupují i další faktory: nízký příjem, špatné bydlení, věk, zdravotní stav nebo dlouhodobá nezaměstnanost. Bez přesného rozlišení by hrozilo, že se tentýž výdaj započítá několikrát.
Přesnější je tedy říct, že samota funguje jako násobič jiných rizik. Není samostatnou nemocí s jediným účtem, ale faktorem, který zvyšuje pravděpodobnost komplikací, závislosti na péči a ztráty pracovní schopnosti. V tomto smyslu může být její vliv větší, než naznačují běžné statistiky zdravotnictví.
Co může být levnější než následná péče
Prevence nemusí stát na drahých technologických projektech. Obce mohou podporovat komunitní centra, sousedské aktivity, dostupnou dopravu pro seniory nebo pravidelné telefonické a terénní kontakty. Praktický lékař může při návštěvě zkontrolovat nejen krevní tlak, ale také se zeptat, zda má pacient někoho, kdo mu v případě potíží pomůže. U rizikových lidí pak může následovat nabídka návazné sociální služby.
Význam mají i nízkoprahové aktivity, do nichž se člověk nemusí předem objednávat ani prokazovat diagnózou. Klub pro seniory, skupinové cvičení, dobrovolnická návštěvní služba nebo komunitní obědy mohou vyjít levněji než opakovaná hospitalizace. Podmínkou je ovšem dlouhodobé financování a spolupráce obcí, zdravotníků, neziskových organizací a rodin.
Samota proto není důvodem k paušálnímu navyšování výdajů bez kontroly výsledků. Je ale důvodem, aby se při hodnocení veřejných politik nesledovaly pouze počty lůžek a receptů. Rozhodovat může i to, zda člověk po návratu domů zvládne svůj život, má komu zavolat a dokáže včas získat pomoc. Právě z těchto zdánlivě malých rozdílů se skládá účet, který se později objeví ve zdravotních a sociálních rozpočtech.