Co přesně tokenizace znamená
Tokenizace reálných aktiv, často označovaná anglickou zkratkou RWA, znamená převedení vlastnického práva nebo jiného ekonomického nároku do digitální podoby. Token je záznam na blockchainu – databázi, do které se transakce zapisují a ověřují prostřednictvím sítě počítačů. Podle konkrétního projektu může držitel tokenu získat třeba podíl na výnosech z nemovitosti, nárok na splacení dluhopisu nebo právo podílet se na fondu.
Neznamená to ale, že by se dům, obraz nebo akcie fyzicky „přestěhovaly“ na blockchain. Digitální token pouze zastupuje určité právo. To musí být popsáno ve smlouvě a uznáno právním řádem. U nemovitosti může token představovat podíl ve společnosti, která budovu vlastní. U dluhopisu může jít o elektronický záznam závazku emitenta. V případě umění může token odkazovat na spoluvlastnictví díla, případně jen na smluvní podíl na budoucím výnosu z jeho prodeje.
A právě tento rozdíl je pro investora zásadní. Na pohled mohou dva tokeny vypadat stejně, jejich skutečný obsah se však může výrazně lišit. Jeden projekt nabídne reálný nárok vůči regulované společnosti, jiný pouze příslib provozovatele platformy. Před nákupem proto nestačí zjistit, na jakém blockchainu token funguje. Podstatné jsou emisní podmínky, vlastník aktiva, způsob jeho úschovy, audit i pravidla pro výběr peněz.
Jak tokenizace probíhá v praxi
Všechno obvykle začíná výběrem aktiva a nastavením právní struktury. Emitent – například banka, investiční fond nebo specializovaná společnost – musí nejdřív určit, co přesně token představuje. Potom přichází na řadu ocenění aktiva, kontrola jeho vlastnictví a nastavení pravidel pro vydávání a převod tokenů. Teprve následně vznikne digitální záznam prostřednictvím chytré smlouvy, tedy programu, který automaticky provádí předem stanovené operace.
Pokud firma tokenizuje dluhopis v hodnotě 100 milionů korun a vydá 100 milionů tokenů, může jeden token představovat nárok odpovídající jedné koruně nominální hodnoty. Chytrá smlouva může zaznamenávat převody, vyplácet úrok nebo omezit obchodování pouze na ověřené investory. V praxi však často nejde všechno bez prostředníků. Banka nebo správce fondu dál vede evidenci podkladových aktiv, ověřuje klienty a zajišťuje výplaty v běžných měnách.
Investor obvykle nejprve projde kontrolou totožnosti podle pravidel proti praní špinavých peněz. Token si pak koupí za koruny, eura nebo kryptoměnu. Při prodeji může využít burzu, sekundární platformu, případně požádat emitenta o zpětný odkup. Likvidita tedy závisí na tom, zda existují další kupující a jestli emitent zpětný odkup skutečně umožňuje.
- Podkladové aktivum: může jít například o dluhopis, podíl ve fondu, nemovitost nebo umělecké dílo.
- Právní nárok: určuje, zda token znamená vlastnictví, pohledávku, podíl na výnosu, nebo pouze uživatelské právo.
- Blockchain: eviduje držitele a transakce, sám ale neověřuje, zda emitent aktivum skutečně vlastní.
- Správce a depozitář: zajišťují úschovu, oceňování, výplaty a kontrolu souladu s pravidly.
Dluhopisy a fondy patří k nejpokročilejším případům
Největší praktický posun je dnes patrný u dluhopisů, fondů peněžního trhu a dalších finančních nástrojů. Německá technologická společnost Siemens vydala v roce 2023 digitální dluhopis v hodnotě 60 milionů eur na blockchainu. Podle firmy se emise vypořádala rychleji než u klasického dluhopisu a bez papírových dokumentů. Siemens přitom zůstal pod dohledem běžného finančního práva.
V roce 2024 spustila společnost BlackRock fond BUIDL, který investuje především do amerických státních pokladničních poukázek, hotovosti a dohod o zpětném odkupu. Podíly ve fondu jsou vydávány jako tokeny na blockchainu Ethereum. Fond je určen hlavně kvalifikovaným investorům, nikoli automaticky každému drobnému zájemci. Podobné produkty nabídly také Franklin Templeton nebo společnosti zaměřené na tokenizované státní dluhopisy.
Výhodou může být průběžné vypořádání a potenciálně nižší náklady. Tradiční obchod s cennými papíry často zapojuje několik institucí, které si mezi sebou předávají údaje i peníze. Blockchain dokáže část evidence sjednotit a zkrátit dobu mezi obchodem a vypořádáním. Automaticky to však neznamená nižší poplatky. Náklady se mohou přesunout do správy peněženek, kontroly klientů, právního dohledu nebo provozu platformy.
Nemovitosti, umění a akcie: co může získat běžný investor
U nemovitostí může tokenizace snížit minimální částku potřebnou k investici. Budova v hodnotě 50 milionů korun by například mohla být rozdělena do 500 tisíc tokenů po 100 korunách. Investor by ovšem obvykle nevlastnil konkrétní pokoj ani podíl zapsaný přímo v katastru. Token by představoval podíl ve společnosti, která budovu vlastní, případně nárok na část nájemného.
Takové řešení může rozšířit okruh investorů a usnadnit převod podílů. Zároveň s sebou nese tradiční realitní rizika: neobsazenost, pokles cen, náklady na opravy, úvěrové financování i potíže s prodejem. Pokud platforma slibuje možnost prodat token kdykoli, musí mít dostatečnou likviditu nebo vlastní kapitál určený ke zpětnému odkupu. Jinak může investor zůstat s digitálním podílem, o který nemá nikdo zájem.
U umění je situace ještě složitější. Token může představovat spoluvlastnictví obrazu, nárok na výnos z aukce, nebo jen digitální certifikát spojený s fyzickým dílem. Je třeba ověřit pravost, pojištění, místo uložení i to, kdo rozhoduje o prodeji. Tokenizace sama o sobě nezabrání padělání ani nezvýší hodnotu obrazu.
Akcie jsou pro drobné investory často uváděným příkladem, jejich tokenizace však naráží na přísná pravidla. Akcie veřejně obchodované společnosti jsou finančním nástrojem a jejich převod musí odpovídat právu dané země i pravidlům burzy. Token může představovat skutečnou akcii drženou u depozitáře, ale také pouze derivát nebo smluvní nárok vůči platformě. V takovém případě investor nemusí mít hlasovací práva ani nárok na dividendu.
Regulace rozhodne, zda se trh skutečně otevře
V Evropské unii tokenizaci neupravuje automaticky jediný předpis. Na kryptoaktiva se vztahuje nařízení MiCA, které se však obecně nevztahuje na tokeny představující finanční nástroje, například akcie nebo dluhopisy. Ty podléhají pravidlům kapitálového trhu. EU zároveň zavedla pilotní režim pro tržní infrastruktury založené na technologii distribuovaného registru. Ten umožňuje v omezeném rozsahu testovat obchodování a vypořádání tokenizovaných cenných papírů.
V České republice proto rozhoduje konkrétní právní konstrukce. Jestliže token představuje investiční nástroj, může emitent potřebovat povolení a musí plnit informační povinnosti vůči investorům. Pokud jde o podíl ve společnosti, uplatní se pravidla korporátního práva. U nemovitostí zůstává důležitá evidence v katastru a u fondů dohled České národní banky podle typu produktu.
Regulace má investory chránit, současně ale může omezit volný převod tokenů. Emitent musí znát své klienty, prověřovat transakce a někdy zabránit převodu na anonymní adresu. Blockchain tak může být po technické stránce otevřený, zatímco právní systém podmíní přístup ověřením totožnosti a splněním investičních podmínek.
Co může tokenizaci brzdit
Největším rizikem zůstává rozdíl mezi digitálním záznamem a skutečným právem. Pokud emitent zkrachuje, investor potřebuje vědět, zda má přímý nárok na oddělené aktivum, nebo pouze pohledávku vůči firmě. Komplikací může být také chyba v chytré smlouvě, ztráta přístupových údajů, hackerský útok nebo selhání cenového orákula, které do blockchainu dodává informace z vnějšího světa.
Tokenizace proto pravděpodobně nenahradí všechny tradiční finanční trhy. Spíš propojí jejich právní a administrativní zázemí s blockchainovou evidencí. U dluhopisů a fondů už tento model získává konkrétní podobu, u nemovitostí a umění bude záležet hlavně na kvalitě smluv, dohledu a likviditě. Běžný investor může v budoucnu skutečně kupovat malé podíly na různých aktivech, vždy si ale bude muset ověřit, zda kupuje vlastnictví, nebo jen digitální slib, který ho zastupuje.