Označení „zombie firma“ se v posledních letech používá pro podnik, který sice dál funguje, ale dlouhodobě nevytváří dostatečný provozní zisk na pokrytí úroků z dluhů. Neznamená to automaticky, že jde o firmu pobírající dotace. Rozhoduje její finanční kondice, délka potíží i to, nakolik závisí na odkladech splátek, levných úvěrech nebo veřejné podpoře.
České úřady takové podniky jako zvláštní kategorii neevidují. Z veřejných databází proto přesné číslo jednoduše nevyčteme. Analytici musí kombinovat údaje z účetních závěrek, insolvenční statistiky, úvěrových registrů a informace o čerpání podpor. Podle použité metody se výsledný odhad pohybuje v jednotkách procent podnikové základny. Nejde ale o tisíce firem, které by bylo možné bez pochyb označit za „živé jen z dotací“.
Co je zombie firma a proč se špatně počítá
Nejčastěji používaná definice vychází z metodiky OECD a akademických studií. Za zombie podnik se obvykle považuje firma starší nejméně deseti let, jejíž provozní zisk před úroky a odpisy po několik po sobě jdoucích let nestačí na úhradu úrokových nákladů. Některé studie sledují také záporný vlastní kapitál, nízkou produktivitu nebo opakované refinancování dluhů.
Takové měření má ovšem svá omezení. Výsledek může zkreslit jednorázová investice, prudký růst cen energií nebo dočasný propad zakázek. Firma může mít jeden či dva slabé roky, přitom stále vlastnit hodnotná aktiva a mít reálnou šanci vrátit se k zisku. Na druhou stranu i podnik s kladným hospodářským výsledkem může být v ohrožení, pokud musí splácet vysoké úvěry.
Samotná dotace tedy není důkazem, že jde o zombie firmu. Veřejné peníze směřují také na výzkum, energetické úspory, rekvalifikace nebo regionální rozvoj. Cílem těchto programů je změnit budoucí konkurenceschopnost podniku, ne pouze hradit jeho běžné ztráty. Problém nastává ve chvíli, kdy podpora opakovaně nahrazuje tržby a firma bez ní nedokáže zaplatit mzdy, úroky nebo dodavatelské faktury.
Kolik jich může být v Česku
Jednotný český odhad neexistuje. Analýzy založené na účetních datech velkých a středních společností docházejí v různých letech k podílu několika procent firem. V období velmi levných úvěrů před energetickou krizí mohl být tento podíl vyšší, protože nízké úroky umožňovaly přežívat i podnikům s nízkou ziskovostí. Po růstu sazeb České národní banky v letech 2022 a 2023 se část těchto problémů začala naplno projevovat.
Česká národní banka opakovaně upozorňovala, že vyšší úrokové sazby zvyšují podnikům náklady na obsluhu dluhu. Nejzranitelnější jsou firmy s krátkodobými úvěry, vysokým podílem variabilních sazeb a nízkou hotovostní rezervou. Zdražení financování však samo o sobě neznamená okamžitý krach. Banky úvěry často prodlouží nebo upraví splátkový kalendář, pokud usoudí, že podnik má použitelný majetek a zákazníky.
Počet podniků, které skutečně zanikají, je proto nižší než počet firem s vážnými finančními potížemi. Podle statistik poradenských společností a registrů insolvencí se podnikatelské bankroty v Česku v posledních letech pohybovaly ve stovkách případů ročně, zatímco evidovaných právnických osob jsou statisíce. Insolvence tak zachytí až konečnou fázi problému, nikoli všechny firmy, které dlouhodobě fungují na hraně.
Odhad v řádu jednotek procent může znamenat potenciálně tisíce podniků, pokud započítáme malé společnosti a živnostníky. Neznamená to ale, že všechny čerpají dotace nebo státní záruky. V řadě případů jejich přežití stojí hlavně na úvěru od komerční banky, odkladech plateb dodavatelům, vlastnických půjčkách nebo prodeji majetku.
Jak fungovaly státní záruky
Nejviditelnějším příkladem veřejné podpory byly programy zavedené během pandemie covidu-19. Stát prostřednictvím Českomoravské záruční a rozvojové banky, později Národní rozvojové banky, ručil za část úvěrů podnikům zasaženým uzávěrami. Program COVID III měl celkový záruční rámec až 150 miliard korun. Záruka se přitom nevztahovala automaticky na celou ztrátu – banka musela úvěr posoudit a podnik zůstal za jeho splácení odpovědný.
Podobně fungoval program COVID Plus, který připravila Exportní garanční a pojišťovací společnost především pro větší exportní podniky. Státní garance měly zabránit řetězovým krachům v době, kdy byly z rozhodnutí vlády zavřené provozovny, omezená doprava a přerušené dodavatelské vztahy. Podpora tedy měla sloužit jako dočasné překlenutí mimořádného šoku.
Známým příkladem byla letecká společnost Smartwings. V roce 2020 získala státní garanci na úvěr kolem 900 milionů korun. Jako důvod se uváděla ochrana pracovních míst a zachování strategické dopravní kapacity. Nešlo o přímou dotaci a stát neposílal peníze na běžný účet bez podmínek. Pokud by firma úvěr nesplatila, mohl by veřejný rozpočet nést část ztráty.
Právě v tom spočívá hlavní riziko záruk. V okamžiku poskytnutí nemusí být výdaj v rozpočtu vidět jako klasická dotace. Stát však přebírá část úvěrového rizika. Když podpořený podnik zkrachuje, vzniká veřejná ztráta podle rozsahu ručení a pravidel konkrétního programu. Záruka tak může firmě koupit čas, sama o sobě ale nezlepší její produktivitu ani obchodní model.
Dotace mohou pomáhat i prodlužovat problém
U dotací rozhoduje především jejich účel a délka podpory. Investice do automatizace, úspor energie nebo vývoje nového výrobku může firmě snížit náklady a zvýšit šanci na přežití. Jinak je tomu u opakovaných provozních příspěvků, které jen dorovnávají ztrátu a nejsou spojené s jasným plánem změny.
Stát podporuje také odvětví, v nichž chce zachovat zaměstnanost nebo strategickou výrobu. Takové rozhodnutí může být politicky i ekonomicky obhajitelné, zvlášť v regionech závislých na jednom velkém zaměstnavateli. Zároveň však vytváří riziko takzvaného morálního hazardu: vlastníci i banky mohou počítat s tím, že stát podnik v potížích znovu zachrání.
Kontrola proto nemá sledovat jen to, zda firma podporu formálně využila podle pravidel. Důležité je také vyhodnotit, jestli se po několika letech zlepšily tržby, produktivita, vlastní kapitál a schopnost splácet dluhy. Evropská pravidla veřejné podpory u podniků v obtížích stanovují omezení, výjimky však existují, zejména u mimořádných krizových programů.
Co ukážou další roky
Rozhodující zkouška přijde s postupným refinancováním úvěrů sjednaných v době nízkých sazeb nebo během pandemie. Podnik, který měl v roce 2020 překlenout několikaměsíční výpadek, dnes musí splácet závazek v prostředí dražších peněz, vyšších mezd a kolísavých cen energií. Pokud se jeho marže nezvýšila, může se do problémů dostat i bez dalšího propadu poptávky.
Nejlepší obraz proto neposkytne samotný počet dotací ani objem státních garancí. Podstatné je, kolik podpořených firem po skončení programu pravidelně vydělává, splácí úvěry a investuje. Teprve propojení těchto údajů s účetními výsledky a insolvenčními daty ukáže, zda veřejná pomoc ekonomiku stabilizovala, nebo jen odložila nevyhnutelné ukončení některých podniků.